Podobnost čistě náhodná -kapitola 5

Ten den se Zdena vrátila o dost později než obvykle. Nějaké resty v kanceláři, porada, spousta pochůzek, Gajdoščákovi zase neotevřeli. Cestou domů se zastavila v prodejně krmiv pro granulky, které ráno došly a v potravinách pro něco rychlého k večeři. Boty zasunula pečlivě do botníku a šedé sako pověsila v předsíni na háček. Mourovatý kocour Béďa povstal z oblíbeného místečka pod radiátorem a otřel se Zdence o nohy. „To jsi rád že jsem doma co? Panička ti něco přinesla." Do malé misky nasypala drobné granulky a přihodila pár kočičích vitamínů. Pak se usadila do křesla a sáhla po svém mobilu.
„Ahoj Blaženko, neruším při večeři nebo tak něco?"
„Co jsi mi to prosím tě poslala za lidi? Ten Vyhnil byl nějakej divnej. No vždyť ti to říkám byl u mě v kanceláři. Ne, byl tam sám a fakt jsem si ho spletla s nějakým bezdomovcem. Jo, ty formuláře jsem mu nakonec dala, tedy dala, co to říkám, vzal si je sám. Ne, neboj nezavrhnu ho, když říkáš že je v pohodě, ale rozhodně tak nevypadal. Spíš jako kdyby utekl odněkud z ústavu. Jo, já vím, že zdání někdy klame. No tak ať si to v klidu vyplní, napíšou své představy a přinesou to. Na šetření k nim půjdu nejspíš já, tak uvidíme. Po pravdě, ale moc se mi to nezdá. Pozdravuj děti a někdy se stavte. Vím, že nemáš kdy, ale stejně bych tě ráda viděla. No vidíš, to bych vlastně mohla. Mám tam stejně nějaké pochůzky tak se zastavím na kafe u tebe v hospodě Na růžku."

Béďa mezitím dovečeřel a pohodlně se rozvalil paničce na klíně. Za pár okamžiků se celým pokojem rozléhalo spokojené vrnění. Zdena má svojí práci ráda, ale za ty roky začíná být unavena tím, co kolem sebe vidí. Jako terénní sociální pracovnice dochází do rizikových rodin a setkává se s lidskou hloupostí, omezeností i hrubým násilím. Vidí děti vyrůstající v nedůstojných podmínkách bez vody, elektriky i topení. Děti, které i přesto své rodiče milují a raději budou tiše snášet všechno to nepohodlí, jen aby mohly zůstat s nimi. Rodinám balancujícím nad propastí ale není pomoci. Nestojí o ní. Žijí si dál životem bez jakýchkoli pravidel, ze dne na den a své děti strhávají sebou. Jak s tím ale bojovat, to vám nikdo neřekne!

Zdena přemýšlí nad událostmi dnešního dne, myšlenky se vynoří jako přívalová vlna. Bez toho, aby o ně někdo stál, bez toho aby se daly ovládat. Zvonek na dveřích jako první uslyší kocour Béďa. Seskočí z klína a maže ke dveřím. Ty kroky zná, to nemůže být nikdo jiný.
Ještě dvě dlouhá zazvonění než se Zdena zvedne. „Ahoj Vlasto, neměl si mít dneska noční? Poslední dobou mám stejně pocit, že ses do toho svého děcáku nastěhoval. Tak co se stalo? Vyhořeli jste?"