Podobnost čistě náhodná epizoda 14

Vlasta Zajíček poposedl na židli s natrženým výpletem. Čekal na Zdenku Vostrou. Chtěl vědět, jak je na tom jeho svěřenec Horváth, kterého opět přistihli ve škole při krádeži. Zdenka tu nepříjemnou záležitost vyřizovala s policií a Vlasta, jako ředitel děcáku měl podepsat nějaké papíry. Taky souhlas s diagnostickým ústavem. Ten podepsal a rád. S šestnáctiletým násilnickým zlodějem nebylo pořízení. Snad mu tam napraví hlavu teď, než bude úplně pozdě. Vlasta i další vychovatelé se snažili, aby to ten kluk pochopil, ale marně. Geny jsou holt geny.

Chodbou se blížila paní v kabátu. Na první pohled bylo jasné, že nejde o stálého klienta tohoto odboru. Paní byla nervozní a očima pátrala po správných dveřích. Otevřela ty, kde stálo: Helena Vetešníková, odbor sociálně-právní ochrany dětí.
Marta si Vlasty Zajíčka pomalu nevšimla.
Zato on slyšel až na chodbu, jak s ní socpracka vyběhla.

"Paní," oslovil neznámou ženu, "paní, tady nejsou zrovna vstřícní, že jo?" Žena se maličko usmála: "Já jsem zvyklá, sedím na pokladně a lidi se taky nechovají dvakrát mile."
"Kohopak hledáte, jestli se smím zeptat?" Vlastu vlastně vůbec nezajímalo, koho ta neznámá žena hledá, ale slova z něj vyšla tak nějak automaticky.
"Vlastně nevím, paní tady v kanceláři nemá čas a já taky moc ne, musím vyzvednout dceru ze školy."

Chodbou zaklapaly další podpatky. "Ahoj Zdeni." Vlasta vstal a otočil se za zvukem. "Ahoj, dobrý den." Zdena Vostrá pozdravila i Martu. "Co mi nesete?" oslovila je oba, protože si myslela, že na ní čekají spolu.
"Zdeni, jdu kvůli tomu Horváthovi a tady paní byla už u tvé kolegyně, ale asi moc nepochodila, co?" Marta znovu znervozněla. "Ale ne, mám přijít zítra, tak nashledanou."

"Nashledanou." neslo se za ní unisono chodbou.

Nenapravitelný Horváth poputuje do diagnostického ústavu, Marta Hroudová spěchá do školy pro Hroudičku a Vlasta se Zdenkou jdou na večeři, kde opět probírají svojí nikdy nekončící práci.

Marián Hrouda usedl ke svíčkové omáčce a Marta mu řekla všechno, co se jí honí hlavou. Jak pořídila na sociálce a co vlastně od něj, Hroudy, očekává.
Maroš, který se bláhově domníval, že krize je úspěšně zažehnána, se málem udusil pátým knedlíkem.

Alexandra Slimáčková, kuchařka z děcáku, byla sice od rány, ale zasloužila by "řád vařečky zlaté." A Zajíček to dobře věděl. Jeho bývalá (skoro) žena moc vařit neuměla nebo nechtěla nebo oboje dohromady a Saša to uměla zařídit vždycky tak, aby se Vlasta necítil trapně, když mu nutila zavařovačku s koprovkou, ptáčky nebo gulášek. "Dyť se to vyhodí, koukejte to zblajznout, víte kolik dobrejch věcí sem tam dala?" Na to odpověď nebyla a Vlasta měl pocit, že kdyby si jídlo nevzal, vzala by ho paní Slimáčková pánvičkou. "Tak děkuju, hlavně aby to nechybělo." "A komu? Děcka se nacpaly jako bezedný a Pepovi jsem už taky dala. Se vám divím pane řediteli, že můžete jíst porád ty drahý fujtajbly v hospodách."

Vyzbrojen dvěma flaškama od okurek (v jedné omáčka, v druhé nacpané knedlíky), pospíchal Zajíček na soudní stání. Rozváděl se. Na všem se sice s manželkou dohodli, ale stejně měl divnej pocit. U soudu býval docela často, ale jako opatrovník dětí z děcáku, nikdy sám za sebe.

K soudu dorazil jen taktak. Proběhl ocelovým rámem, který se rozpípal a Vlasta marně hledal příčinu. Co by mohl mít kovového. Vyndal klíče, peněženku...nic, houkal jako když pašuje samopal. "Co máte v té igelitce?" zeptal se chlapík z ostrahy a Zajíček postavil na pult soudní podatelny dvě sklenice s koprovkou. "Hm, to asi ty víčka, ne? A trochu vám to tady teče" odtušil strážník a podal Vlastovi jeho večeři.

Rozvodové řízení proběhlo v klidu, manželčin právník dodržel dohodu a nepožadoval nic navíc. Jeho žena se na Vlastu ani nepodívala. Soudní síní se něžně vinul odér koprové omáčky s knedlíkem.

Zamířil ke Zdeně, která byla poslední dobou jeho azylem. Přespí a začne hledat bydlení. V děcáku spát furt nemůže a u Zdeny taky ne. Sice říkala, že jí to nevadí, ale Vlastovi už to pomalu začínalo být hloupé a taky - potřeboval být někde doma.
Když seděli u kafe, probírali, jak jinak, práci. "Mám paní, která nutně potřebuje pomoc, ale vypadá to blbě. Paní se sice stará, ale chybí tam peníze a my jí v tomhle nepomůžeme. Poslala jsem ji na pracák, pro dávky hmotné nouze, ale odtamtuď jí vyhodili, protože jí má platit bývalý. Ten neplatí, ale policajti s tím budou něco dělat až po půl roce a do té doby se to bere, jako že platí. Tenhle systém se opravdu vyznamenal, grázlíkům nahrává a mámy s dětma nemají zastání. Jo a chodí ti letákoví žadatelé o pěstounku"
"Opravdu?"podivil se Zajíček, "vsadil bych se, že to úspěch mít moc nebude"
"Nemluvím o záplavách nových pěstounů, ale nějací přišli. Po tom, co jim řeknu, jak se to s těma dětma má, tak počet klesne na půlku a jsme zase na čísle jako vloni, tři páry."
"No, aspoň tři" povzdychnul Vlasta "Když uvážím, jaké děti by potřebovaly do rodiny nejvíc a jaké si lidi vysnili, je to úspěch. Kdy se bude letos dělat přípravka?"
"Vlastíku, ani nevím, rádi bychom počkali alespoň na pět párů a uvidíme. Taky s tou novelou je to všelijaký, nikdo nic neví. Od ledna má platit a my ještě nedostali ani metodiku. Podle čeho pojedeme? Jak to bude s tou přechodkou? Prostě nic nevíme a ani MPSV toho moc neví"
"Já ti řeknu, to je bordel."
"Kdybych takhle dělala já nebo ty, tak poletíme jako husy na jih."

Na internetu se to inzeráty jen hemžilo. Vily, novostavby, byty malé i velké...Což o to, Vlastovi by stačila garsonka, ale hoší to bylo s úsporama. Většinu peněz vložil do koupě bytu, kde se teď rozvaluje někdo jiný a plat ředitele děcáku taky není nikterak závratný. No co, hypotéku by dostal, v bance má účet už léta. Koupil si inzertní noviny a vyrazil do práce.

Dobré ránko, zdravil údržbáře Pepu, který vymetal listí z koutů zahrady a ten mu v odpověď zamával hráběmi. "Tak jak? Jak jste dopadnul? Už jste volnej jako pták?"
"Jo,jo" Vlastovi se nechtělo oživovat včerejší stání u soudu a klepnul na noviny: "Hledám bydlení, tak kdybyste o něčem věděl..."
Pepa se zamyslel:" A víte, že vím? Moje švagrová má sestřenici a ta má kamarádku a její matka musela do důchoďáku, to víte, nikdo se nechce o starou bábu starat."
"Hm", zabručel Zajíček, neměl rád tyhle řeči a ještě víc neměl rád, když se babičky a dědové odkládali do domova důchodců. Viděl v tom jakousi paralelu s jeho děcákem.
"Na mě se nezlobte řediteli, já bych svojí mámu nikdy nikam nedal a že sme si s ní užili, to vám povim."
"Tak kde je ten byt, Pepo?" snažil se Vlasta dobrat k jádru pudla.
"Já řikal byt? To sem se splet', já myslel domeček. No nejni úplně novej, ani supr exteriér nemá...."
"Cože nemá? Exteriér? To myslíte jako dvorek?" bavil se Zajíček.
"No to né, dvorek je pěknej, já jako vevnitř, no. Sou tam kachlový kamna, po tom Němčourovi, co se voběsil, když přišli Rusáci."
A sakra, pomyslel si Vlasta, to bude domeček jak z pohádky. "A kde se ten poklad nachází?"
"Jo, to sem neřek'? Přece v Zaječicích, to by bylo akorát pro vás, že jo? Myslel sem jako, že je to kousek a tak," Pepovi se smíchy kudrnatěly vousy. "Fakt, nekecám. Dám vám číslo na mladý, co chalupu prodávaj, jo?"
Zajíček se v duchu taky smál. Vlasta Zajíček ze Zaječic. To by bylo něco.
"Hoďte mi ho do kanclu a díky," usmál se na Pepu a vyrazil k hlavní budově.
"Říďo, řikal sem, že tam je suchej hajzlík?" zavolal ještě Pepa, ale Vlasta Zajíček už byl pryč.