Podobnost čistě náhodná epizoda 15

Prásk! Bum, Beng! " Dávejte přece pozor, otlučete mi kredenc." křičí zoufale Amálka Vyhnilová: "Loni jsme ho natírali!"
Štefan i Pepa Votruba, kamaráda ve štychu nenechají. Posilněni třemi pivky, stěhují almaru po Štefanovic babičce do velikého pokoje v podkroví.
"Je potvora pořádně těžká," uleví si Štefan, "ale zase něco vydrží. Na ní se můžou děcka věšet jako ti orángutáni a dveře neurvou. Za to ručím celou rundou rumů!" Štefan je náležitě pyšný.
Amálka se na ten prapodivný kus nábytku dívá s nedůvěrou, vypadá jako by ho chlapi právě ulovili ve sběrném dvoře. Aby v něm tak ještě byli zakousnutí červotočové! Když, po pár minutách, vytáhli ze starého dvoukoláku ještě zelený oprýskaný regál, který snad stál po dvě generace Votrubů v garáži, propadla víla v silonové zástěře pocitu beznaděje. Amálie měla docela jinou představu. Chtěla pro své nové děti krásný pokojíček s pohodlnými postýlkami a barevnými regálky na hračky. Na spoustu hraček a knížek, které si budou spolu před spaním číst. Tajně doufala, že s Tondou vyberou své skromné celoživotní úspory a společně pořídí dětem krásný, nový nábytek z velkého obchodního domu. Při pohledu na obrovskou otlučenou skříň jí bylo do pláče. A to ještě nedošlo na válendy! Pomalu jí dochází, že se celé záležitosti s přípravou bude muset nejspíš ujmout sama.

Rozzlobená a skleslá Amálie už podruhé ohřívá večeři. Tonda už měl být dávno doma. V práci končil ve čtyři. Cestou se ještě zastavil u rodičů, kde měl něco neodkladného na vyřízení. Měl by tu být každou chvíli. V zámku zachrastí klíče a z předsíně se ozve šustivý zvuk igelitu.
"Jsem doma, zlato! To budeš koukat, co nesu!" křičí vesele ode dveří. S úsměvem vklouzne do kuchyně. Z prostřeného stolu odhrne nachystané talíře a před udivenou Amálku začne sázet obsah své igelitky. Plechový buldozér na klíček, plastové kuře Kaliméro s naprasknutým kloboučkem, panáčka Pinochio s odřeným nosem, před lety zakoupeného v Ruské knize, bílého trabanta na setrvačník a spoutu dalších pokladů. " "Hračky po mě!" oznámí hrdě a v zápětí pyšně dodá: "Dáme je do té nové police od Pepy, viď." Nešťastná Amálka jen tiše zírá. Není schopna slova, cítí jak se jí hrnou slzy do očí. Než však ze sebe stačí vypravit jediné slůvko, vytasí se Tonda s dalším překvapením.
"Amálko, zavři oči! To hlavní teprve příjde. To budeš koukat, tomu prostě neuvěříš!"
O tom Amálie ani na chvíli nepochybuje. Nemá zájem o další překvapení ale na naléhání nadšeného manžela, oči přece jen zavře.
Slyší jak vrznou vchodové dveře. Bouchnutí  a těžké kroky do kuchyně. " Úúúúž." Zaslechne v zápětí.
Nemá odvahu oči otevřít, ale tady je každý vzdor marný.
To ne! Amálka je šokovaná tím co vidí, obrovský plyšový medvěd s vypelichaným kožichem, jedním okem a vypáraným nosem na ni civí z druhého koutu kuchyně.
"Ten je, co??" zajásá Tonda "Koupil mi ho můj táta k prvním narozeninám."

Zatímco vytrvalý Antonín neúnavně rovná vzpomínky na své dětství do zeleného regálu, Amálka zoufale přemýšlí jak manželovo sběratelské retrošílenství zastavit. A to nejlépe hned, dokud Tonda, se svými věrnými kamarády, nezavalí jejich domek nejrůznějším harampádím. V duchu si představuje jak novopečená babička Maruš probírá staré půdní loďáky a pečlivě přepírá svršky po svých čtyřech dětech. Ve svých nejčernějších představách nemůže nevzpomenout na stařičký, hnědý, koženkový kočárek "Liberta" s reznoucí konstrukcí, zaparkovaný u Vyhnilů na seníku, který by Tonda určitě dovlekl v případě, že by k nim do rodiny přibylo miminko. Ta představa ji přímo děsí!
Amálie ví, že je čas na změnu! Čeká je nový život s novými dětmi a na to je třeba Antonína připravit. Zatím, ale netuší jak. Jedno ví ale docela jistě. Medvěd musí z domu........

Amálka věděla, že dělá chybu, přesto si nemohla pomoc. Toho starého vypelichaného medvěda nestrpěla doma už ani minutu. Trpělivě vyčkala až Tonda odejde do práce a rozhodla se milého chlupáče usadit na obecní popelnici, daleko za domem. Věděla, že svůj hanebný skutek před manželem neutají, Tonda svého maskota z mládí doslova zbožňuje, bylo jí ale jasné, že kdyby ho odvlekla pouze na půdu, nebylo by to nic platné. Do pár minut by se zase drze rozvaloval u nich v ložnici. A už vůbec nehodlala riskovat, že by ho zahlédla sociální pracovnice, která k nim domů už brzy dorazí na šetření. Když z méďou v náručí vyrazila před dům, hnulo se v ní, přece jen, svědomí. Byl listopad, venku  mrholilo a pěkně to tam foukalo. Vylovila tedy ze skříně staré triko a navlékla ho na medvěda. Na tlapy mu natáhla silné ponožky a okolo hlavy namotala svou šálu.
K obědu uvařila Antonínovy oblíbené nudle s mákem a doufala, že její manžel tu ztrátu přejde v tichosti.
To se ale ošklivě spletla. Tonda jako vždy, políbil Amálku a šel pozdravit Matěje, tak svému medvědovi říkal. Křesílko v ložnici však bylo prázdné. "Kde je můj méďa?" zeptal se důrazně. Neuniklo mu, že ti dva si do oka zrovna moc  nepadli. "Co jsi mu, chudákovi, provedla?" V jeho zoufalém hlase Amálka zaslechla pravé, nepředstírané obavy. Pochopila, že je zle!

Několik dalších dní v domě Vyhnilů, zavládlo ticho. Tonda se tvářil jako by to byl on, kdo přišel o střechu nad hlavou a se svou ženou odmítal prohodit byť jen jediné slůvko. " Nechci abys na mě mluvila!" napsal na kus papíru, když se mu Amálka snažila, snad už po sté omluvit. Skutečnost, že chlupáče na cestu teple oblékla, nepovažoval Antonín za polehčující okolnost.
Komůrka v podkroví se stala Tondovým dočasným útočištěm. Nemohl s tou vražedkyní medvědů sdílet už ani společné lože. Amálka počítala s potížemi, nic na plat, pokud chtěla dosáhnout svého a společnou domácnost zmoderznizovat, musela prostě vydržet! Co je Medvěd Matěj proti Tondovým oblíbeným tesilkám, na které přijde řada hned v druhém kole proměny? Co se asi stane, když mu místo milovaných kostěných brýlí, pořídí moderní, s kovovými obroučky? A co jeho igelitka? To nedokázala ani domyslet. Antonínova nevrlá nálada Amálku trápila, přesto se rozhodla manželovi s tichou domácností vyhovět.
Když ráno vstala, nachystala Tondovi, jako vždy dobrou snídani, do igelitky vsunula několik namazaných chlebů ke svačině a tiše vyšlápla schody do podkroví. Dveře vrzly jen malinko, Tonda se v posteli ani nepohnul. Na list vytržený ze sešitu napsala velkým písmem. VSTÁVEJ JE PŮL ŠESTÉ!  Pak v tichosti odešla do práce.

" Ahoj Sašenko, jsem ráda že tě vidím" zvolá Amálka na známou spřízněnou duši stojící  u autobusové zastávky. "potřebovala bych recept na tu tvoji skvělou koprovku." 
Kuchařka Saša a Amálie Vyhnilová  se znají už celé roky. Bydlí v jedné ulici, občas trochu poklábosí, proberou život a Alexandra čas od času překvapí Vyhnilovy dobrým koláčem. Žije sama a jak říká "Peču ráda, jen nemám pro koho."
Antonín jí za to opraví, co je třeba. Jeho pomalé, zato šikovné ruce už vyřešily nejeden problém.
"Tak, jak to u vás vypadá?" zeptá se Saša se zájmem, "Už ten tvůj expert obrečel svého medvěda?"
Amálie jen pokrčí rameny. "Odstěhoval se z ložnice, za celý den mi řekl jen jedno slovo. A víš co to bylo? "Na odpověď nečeká a rychle pokračuje:"řekl mi: Uhni!"
"Holka, tak si říkám, jestli mi není nakonec líp, když nemám chlapa!" poznamená kuchařka Saša. "Celý to je tak nějak divný. Teď se zrovinka rozvedl náš říďa a takovej fajn chlap to je. Každá druhá by po něm hrábla a ta jeho už má v bytě jinýho. To si nevybereš!
On teď bude kupovat nějaký malý domek. Nic moc, podle fotek, ale co na plat. Taky není Ročild, aby si mohl vybírat. Říkal Josef z údržby, že na tom bude spoustu práce, tak mě napadlo, že by mu mohl tvůj Tonda nabídnout pomoc. Zadarmo to nebude. To on Zajíček není nelida a ví, co se patří. Můžeš se na to toho svýho zeptat?"
"Nojo, vlastně nemůžeš, když s tebou nemluví." posteskla si "Škoda. Tak se drž, mě už to jede, ale večer se stavím s tím receptem a taky ti donesu nějaký leták co máme v domově. Hledají pěstouny, mohlo by vás to zajímat. "
Poslední slova už zanilka v hluku přijíždějícího autobusu. Amálie na zastávce osiřela jen se svými myšlenkami.

 Velká rozhodnutí si žádají velké oběti a Amálka je odhodlaná vytrvat. Zítra uvaří vynikající koprovku s domácím knedlíkem a cestou z práce koupí manželovi nějakou krásnou koženou tašku. To aby se snadněji dokázal rozloučit se svou věčnou igelitkou. Sama jednou provždy odloží silonovou šatovou zástěru a pořídí si něco sice pohodlného ale pěkného. Někde se začít musí a Amálka se rozhodla začít u sebe.