Podobnost čistě náhodná epizoda 16

Uplynul asi týden, než se Vlasta Zajíček odhodlal vytočit na mobilu číslo, které mu mělo změnit život. Tedy ne telefonní číslo, ale paní, která ho na druhém konci ujistila, že domek je k prodeji, že je to velmi výhodná koupě a Zajíček by byl blázen, kdyby si onu zmíněnou nemovitost nekoupil. Chvílemi to vypadalo, že na chalupu je takových zájemců, že kdyby váhal ještě minutu, někdo mu jí vyfoukne.
Prohlídku si naplánoval na pátek. Pravda, trochu zarážející bylo, že paní, která prohlašovala, že tam nechají i nábytek, Vlastu nasměrovala na třetí květináč bez kytky vedle dveří, tam, že najde klíče.

Zazvonil telefon:" Ano, Zdeni? Co? Kdo? Já? Já, že jsem koupil barák? Kdo ti to, proboha, řekl? Jo Slimáčková!"
Vlasta se zhroutil do křesla. Po městě se už vykládá, že ředitel děcáku zakoupil vilu i s nábytkem a že to panečku ale stááálo peněz. Zdenička mu vyčetla, že jí nic neřekl. Copak mohl? Sám nic nevěděl ani nic nekoupil. Zatracená Slimáčková.

Namířil si to rovnou do děcákové kuchyně. Saša právě vytahovala pátý pekáč buchet z trouby a trochu provinile se usmála: "Že uhodnu, proč jste přišel, kvůli buchtám to hádám nebude, co?"
"No to máte pravdu, proč všude vykládáte, že jsem koupil vilu?"
"Tak to prrr, Vlasto. Nikomu jsem neřekla, že jste koupil vilu, jen jsem si myslela, že vám seženu nějakýho šikovnýho pomocníka, víte? Aby to nedopadlo jako když jste zapomněl na dvoře lopatu v čerstvým betonu a Pepa aspoň urval tu násadu. Jen se jděte podívat za kotelnu, furt tam je. Jo, dobrej řemeslník nemá furt čas a je samej melouch, tak jsem vám to domluvila už dopředu, no."
Zajíček neměl slov. Personál mu domlouvá meloucháře k neexistujícímu baráku, Zdenička se na něj zlobí a on ten skvost ještě ani neviděl.
"Tak to vám mockrát děkuju"
"Není zač, pan Vyhnil se za váma zastaví příští týden"
"Jakej Vyhnil?"
"Vlasto, přešlápněte si, jste od toho rozvodu nějakej nechápavej. Přece Tonda Vyhnil, ten vod nás ze vsi. Ten co vám vopraví ten barák!"
Vlasta Zajíček se vypotácel z kuchyně a otřel si zpocené čelo. Pane jo, to to pěkně začíná, pomyslel si.

"Zdeničko, jedu na ten barák, pojedeš s se mnou?" lákal kamarádku. "Nejedu, nic jsi mi neřek', nejedu. Ale večer se zastav mám pro tebe překvápko, našla jsem povlečení a hrnky a taky nějaký talíře. Budou se ti hodit."

Zaječice opravdu leží kousek od města, autobusem čtvrt hodinku a autem je to vlastně u nosu. Vlastík vylezl z busu na rozbahněné zastávce. Nikde nikdo. Kolikpak to má asi obyvatel, pomyslel Zajíček a zavolal na kluka, který se objevil na kole. Zastavil u něj pěkně smykem a ohodil Vlastu další vrstvou bláta.
"Prosím tě, nevíš, kde je číslo šest?"
"Jo, ale tam nikdo nebydlí, dovedu vás, jestli chcete" Kluk se rozjel a ze zadního kola bez blatníku se stal bahenní gejzír.
"Je to daleko?" Ozval se Zajíček a vytřel si bláto z očí.
Ne, tamhle, vidíte? Jak je ten spadlej plot"
O Vlastu se pokoušely mrákoty. Plot domu nebyl plotem, pár nazelenalých planěk se válelo u zarostlé zahrady a pohled na chalupu byl žalostný. Zbytky fasády dávaly tušit, že domek byl před milionem let žlutý. Třetí květináč bez kytky našel po chvíli a na druhý pokus otevřel dveře.
Zatuchlina mu ochromila smysly. Vlasta prošel verandou do jediného velkého pokoje a pokusil se otevřít okno. Nešlo to. Snad se zkřížilo vlhkem snad nabobtnalo nebo bůh ví co. Otočil se do světnice. Ano, paní říkala, že je to jedna plus jedna. Kde je sakra ten druhej pokoj? Našel ho po chvilce. Mrňavý kamrlík, zavalený nářadím, starým nábytkem, košíky, kabáty, dřevem, gumovky tam byly asi troje a velké parohy na zdi připomněly Zajíčkovi, proč je vlastně tady.
Po důkladné obhlídce našel i kadibudku vedle dřevníku a na půdě visely duchny a deštník, taky rám od postele a hromada knih: Lenin, Marx, dokonce i gramofonové desky a stařičké gramo, slamák a bobky od myší. Taky obrázky vypalované drátem do dřeva a chemlonové předložky. Vlasta si vzpomněl, že jednoho Mickey Mouse měli i oni doma, když byl malý. Po chvilce objevil vycpaného ptáčka a jelení paroží. No, to jsem tady správně, sebemrskačsky pomyslil a odnesl si jelení trofej do světnice. Ty nevyhodí, dostanou nějaké čestné místo na zdi.
V kamnech se ani nepokusil zatopit. Za prvé neměl suché dřevo ( v kamrlíku bylo vlhké a nahnilé) a za druhé nechtěl riskovat, že mu ten zámek lehne popelem dřív, než bude jeho.

To je tedy vila. To by Slimáčková koukala a Zdenka, ta by mu to jistě rozmluvila. Vlasta se rozhlédl kolem sebe. A proč vlastně ne. Bydlení potřebuje, kluci z děcáku mu pomůžou s úklidem a Saša už sehnala pracanta...jak se jen jmenuje...Vykysal, Vyňoupal...VYHNIL! Pane jo, to je jméno.

Chalupě chyběla už jen muří nožka. Na přespání to tady nebylo. Vlasta zamknul a vložil klíč pod prázný květináč. Zamířil k autobusové zastávce.

"Pane, pane, vy tu budete bydlet?" kluk na kole čekal před chalupou.
"Nevím, měl bych?" povzdychl Zajíček
"No, chlapi v hospodě řikali, že když to koupíte, tak vám to stejně spadne na hlavu"
"Tak vyřiď v hospodě, že to tady koupím a ještě se budou divit" prohlásil sebevědomě Vlasta.

Jeho nový život právě začal.