Podobnost čistě náhodná epizoda 17

Simona Hofmanová od rána řádí jak černá ruka. Uklízí, vaří, peče. "Na zítra si nic nedomlouvej," vyšle instrukce směrem k manželovi, "přijedou holky!"
"Fakt?" zaraduje se upřímně Tomáš. "A copak? V Praze bouchla jaderná elektrárna?"
"Ženo moje drahá, máme ještě nějaké ponožky?" houkne směrem do koupelny, kde pilná hospodyňka právě leští velké zrcadlo. Simona se od práce neodtrhne. "Vylov si je v koši!" křikne přes rameno na manžela. "Cože? Tys je vyhodila? A já je tak miloval!" na oko se vyděsí Tomáš.
Rád si svojí ženu dobírá. Tuhle hru hráli už když byly holky malé. "Šašku!" vykřikne hlasitě. "Žehlit budu až vypadneš na šipky, tak si nějaké prostě vyhrábni," zasměje se Simča do nablýskaného zrcadla. Tomáš zaloví na samém dně koše, při pohledu na dva naprosto odlišné kousky, vyloudí na tváři tuze smutný výraz a s předstíraným zoufalstvím zvolá: "A dvě stejné by nebyly?" Aha,nebyly.
"Tak já mizím. Čekat nemusíš, přijdu pozdě" Tom šibalsky mrkne a dodá: "Ale moc na to nespoléhej."

Telefon na stole zvoní už pěkně dlouho, přes hlasitý řev ho nikdo neslyší. Malý Marek skáče z postele na křeslo a z křesla na stůl. "Dědo, dědo já jsem lev! Že mě nezkrotíš!"
Děda Jarin má ale jiné starosti. "Nevíš, kam babička strčila láhev na mlíko? " zakřičí na vnuka, který právě převrhl křeslo. "Do myčky dědo! " odpoví Marek v letu. Jarin s řvoucím miminem v náručí zamíří do kuchyně. Telefon vytrvale vyzvání. Hrábne po něm a zakřičí hlasitě. "Slyším tě Tomáši, ale dnešek ruším. Na šipky nedorazím!"
Tom si odtrhl mobil od ucha. "Co se tam u vás děje? Měl jsem strach, že mi prasknou bubínky!"
Jarda strčil malého řvouna do proutěného koše s kolečky a rychlými pohyby přejížděl kuchyňský práh. Na chvíli to zabralo. Zatím co natáčí vodu do rychlovarné konvice, vysvětluje příteli: "Anča jela ke svojí mámě a holka si odskočila pro fenykl, už je tam tři hodiny. Normálně se na to vybodla a odtáhla někam na drby. Já tu přebaluju, vařím sunar, nebo jak tomu dneska říkají, kluk ječí a mě z toho hrábne!"
V zámku zachrastí klíče. Anička Kašparová ukládá své oblíbené lodičky do botníku. "Jsem doma" ozve se z předsíně. "Co děláš? Vyklepeš z něj duši!" vyděsí se při pohledu na košík, prudce přeskakující široký kuchyňský práh. "Fááákt? Tak já na chvíli přibrzdím, aby sis taky trochu užila" zavrčí Jarin a zabrzdí proutěný koš před lednicí. To byla ovšem chyba! Uáááá Uáááá Uáááá, Uáááá
"Babííí, co jsi mi přinesla? Chceš vidět lva?" Marek bere babičce tašku z ruky: "neviděla jsi mámu?"
"Neviděla, Marečku.Určitě se jenom někde zapovídala". Odpověděla Anička a pohladila něžně vnoučka po blonďaté, rozcuchané kštici.

"Ty už jsi doma?" Simona vítá manžela s žehličkou v ruce. "Čekala jsem tě až k ránu."
"Jdu snad nevhod? Máš tu milence?" Tom rozverně mrkne pod žehlící prkno i za dveře. "Ťuk, ťuk, ťuk," zaklepe na skříň. Simča zavrtí pobaveně hlavou. "Samá voda..... leží na dně koše!"
"Jo, volala Elen, nepřijede a Jana taky ne. Jdou na nějakou oslavu. Mrzí je to, prý se brzy ozvou," Simona po chvíli zvážní.  Ví, že ta zpráva manžela rozladí, na druhou stranu chápe i své dcery. Žijí svůj vlastní život a jiné už to nebude.
Tom nic neříká. Co taky, nic se přece neděje. Pochopil, že skončila jedna jejich životní etapa.