Podobnost čistě náhodná epizoda 18

Když je člověk dlouho šťastnej, vždycky se něco zvrtne. Jednou nahoře, jednou dole.
Maroš Hrouda dostal padáka. Vyhazov. Výpověď. Konec zvonec, ende šlus. Všichni snižujou stavy a i kamioňáci nejsou vyjímka. Tři platy jako odstupné, odstěhovat z auta spacák, vařič, cédéčka a sloupnout fotky rodiny z předního skla. Za pět let života v náklaďáku toho člověk nashromáždí pěknou řádku. Figurku z kinder vajíčka, kterou mu dala Hroudička pro štěstí, hrnek s prasklým uchem od Marty (původně ucho měl, ale Marián s ním někde řachnul a bylo to), plyšáky od dcerky i vestu z džísbundy, která fakt pamatovala snad Hroudův učňák.
Poslední cesta se mu nejela lehce. Teď, zrovna teď, když si Marta usmyslela, že budou mít to děcko. Nic proti, Hrouda měl děti rád, ale taky něco stojí a Marta moc v krámě nevydělá. Ach jo.

Hroudička čekala na tátu, připravená skočit mu do náruče, jako vždycky. "Tatíííííí, tatííííí" hop a visela mu okolo krku. "Ahoj holky" pokusil se Maroš o veselý ton, ale Marta se hned otočila od sporáku. "Stalo se něco?" Marta byla citlivá jak film do foťáku. Hned poznala, že se něco děje. Když se Marián "pozdržel" v hospodě, poznala v telefonu i jedno pivo. Chlapi se mu pro to smáli a dobírali si ho.
"Propustili mě, normálně mě vyhodili, jako nějakýho kluka. A víš, co mi řek' dispečer? Že už mě chtěli vyhodit minulej měsíc, ale potřebovali vodvézt něco do Amsterodamu. To jsou k***y!"
"A co budeš dělat? Práce není, vidím to v krámě, lidi kupujou furt míň a míň" Marta Hroudová měla slzy na krajíčku.

O víkendu se o výpovědi nebavili. Dělali jako by se nic nestalo. V pondělí ráno se vzbudila malá Hroudička a vyjekla radostí: "Tatííí, ty si doma? To je paráda. Půjdeš se mnou do školy? Pojď, prosím....," škemrala.
"To víš, že jo. A vstávej, jak to s tou mámou ráno děláte, že nechodíte všude pozdě?"
Malá Hroudička se fofrem oblíkla a zasedla ke stolu. "Kde je máma?"
"Jo, teď to bude na nás, maminka začala chodit do práce dřív a my budeme vstávat spolu. Dobrý ne?"
"No, dobrý. Kde mám snídani?" začala se Hroudička shánět po rohlíku a kakau.
"Snídani si snad uděláš, jsi velká holka, co?"
"Udělám, ale rohlíky tu nejsou, ty si žádný nekoupil?"
"Dyť jsem teď vstával, dej si lupínky s mlíkem, ty sou taky dobrý."
"Já nemám ráda ty kukuřičný, jenom čokoládový, víš?"
Hrouda nandal kukuřičný lupínky do misky a bohatě zasypal Grankem. "Tak, teď máš čokoládový a jez!"
Hroudička se pustila do nezvyklé kombinace a povídala a povídala a povídala.
"Ježkovy voči, už mlč! Proč vy ženský furt mluvíte? To když jsem měl ještě závozníka, tak my si neřekli za sto kiláků, kolikrát ani slovo."

Když doprovodil Hroudičku za vzděláním, zamířil na Úřad práce. Připadal si strašně. Pracák byl narvanej k prasknutí maminama s dětma, staršíma chlápkama a potom těma, co viditelně pracovat nehodlají. I mladí tam byli, pročítali nástěnku s nabídkou práce, která slibovala skvělé výdělky lékařům, podomním prodejcům, pojišťovákům a dále práce za plat, který měl, jako kamioňák, jako kapesné.
A sakra. Ulevil si a z automatu mu vyjelo pořadové číslo 88.
Vzdal to ještě dřív, než na něj přišla řada.

"Ahoj, tak co, jak jsi pochodil?" ptala se Marta hned u dveří. Sundala si kabát a dovlekla tašku s nákupem do kuchyně. "Taky jsi mi mohl přijít naproti, abych se s tím nemusela tahat" prohodila vyčítavě.
"Jo, já se zejtra stavím" zabručel Hrouda nenaladěně.
"Tys na tom pracáku nebyl, viď?" Marta si ho podezíravě prohlížela.
"Ale byl, jenže sem utek. Víš co tam bylo lidí? A práce žádná. Tam pro mě nic nemaj', věř mi, Marti"
Marta si povzdechla. Myslela si, že to tak dopadne. "Tak já ti, Hroudo, něco povím. Znám tě jak svý boty a tak jsem si myslela, že bys mohl zůstat nějaký čas doma. Ale Hroudo, to ti povídám, ne že tě najdu každej den na gauči. Budeš žena v domácnosti. Trochu se uskrovníme, něco jsem našetřila a uděláme si pěkný Vánoce. No a potom se uvidí. Co říkáš?"
Hrouda na sucho polknul. "To nemyslíš vážně, že ne? Marti, dyť já umím uvařit jenom čaj a i chleba ukrojim nakřivo. Ale jestli chceš, rád s váma budu nějakou chvilku doma. Stejně jste mi chyběly s Hroudičkou čím díl víc."

A Marta vlepila Marošovi pusu až to mlasklo.