Podobnost čistě náhodná epizoda 25

Amálka se nové kuchyně nemohla nabažit. Několikrát za den přeleštila pracovní desku houbičkou na nádobí a přerovnala všechny hrnečky. Tolik krásy pohromadě snad viděla jenom v televizi. Jako bolestné, Tonda zakoupil i červenou koženkovou rohovou lavici s úložným prostorem a dvě židle. Při pohledu na Amálčin  sedřený obličej a natržený kabát, hodný prodavač přihodil zdarma  pohledný lustr a dvě lampičky.

Vánoce už klepaly na dveře a tak Amálie vyrazila, na nákup do zdejšího koloniálu. Prodavačka Božka jí ze zvyku šoupla pod pult čtyři banány a šest mandarinek. Jsou zaručeně čerstvý, dozrály cestou na nákladní lodi, šeptá se smíchem, aby to nikdo neslyšel. Amálka vsune ovoce rychle do své tašky a šeptem odpoví: „Díky Božka, jsi fakt poklad.”
Ta hra jim trochu připomíná staré časy, kdy jižní ovoce bylo podpultovým zbožím. Dnes je běžně ve všech obchodech, ale díky snadné dostupnosti Amálku jeho nakupování netěší stejně,  jako prodavačku Božku jeho prodej. Vzájemě si takhle osvěží vzpomínky na dobu svých profesních začátků. I Amálie byla původně prodavačka. Pak ale z velkého koloniálu zůstal jen úplně malinký koloniálek a ten koupil Boženčin manžel. Pro dvě prodavačky nebylo místo a tak Amálie Vyhnilová skončila jako ostatní, buď na úřadu práce nebo ve zdejší  drůbežárně.
V drůbežárně pracovali vlastně téměř všichni obyvatelé malé hospodářské vísky s příhodným názvem Senochrupy. Všichni až na Antonína.
Amálka k ovoci přihodila tři kostky tuku, který se tvářil jako máslo, moučkový cukr a mouku dvounulku. Vajíčka posbírala včera, ještě teplá, v drůbežárně! Proboha! Snad ji nikdo neviděl!
Božka jí to spočítala pěkně po staru a úslužně nastrkala do síťovky. Něco na té staré době bylo!

Křách! Chvilka nepozornosti a Amálie se válí ve výkopu hned vedle mouky dvounulky a tří kostek másla.
Na chirurgii si dojede autobusem.  
„Skoro bych se vsadil, že se vám nechce letos péct cukroví, milostivá!” poznamená jízlivě zřízenec na sádrovně.  Při pohledu na znehybněnou pravou ruku Amálka propadne panice. Na cukroví v tom zmatku úplně zapoměla a to si zrovinka vyrazila k Božce pro materiál. Večer chtěla zadělávat na slepované a těsto na vanilkové rohlíčky. Hrůza hrůzoucí! Vánoce bez cukroví! To se nemělo stát!
Taky je potřeba umýt okna, naleštit dvířka nové kuchyňské lince. Dochází zdrcené Amálii další souvislosti. A co je ze všeho nejhorší, potřebuje doplést ten úžasný zelený  svetr s jelenem, který má dostat Antonín pod stromeček. Zbývá už jen vyplést parohy a dokončit přední díl. Co teď jenom manželovi nadělí? Amálka je zničená. Letošní vánoce jsou v troskách.

„Nebul” chlácholí Amálku Tonda.  Pohled na zdrcenou manželku mu trhá srdce. Už dávno jí odpustil únos milovaného medvěda. Ať je mu skládka lehká!   Příhoda se sajdkárou mu připoměla, že nic není věčné. Co kdyby mu jeho milovaná  uletěla někam hodně daleko. Někam, kde by jí už nikdy nenašel. Co by si jen bez ní počal?

Všichni andělé sedící na nebezkém kůru v tom okamžiku přestali zpívat. Přerušili na chvíli  nácvik vánočních koled a zaměřili svou pozornost na malou vísku Senochrupy,  stavení číslo 13.

SLÍBÍ JÍ TO NEBO NE????

„Tak já ti to cukroví teda upeču, abys věděla!  To přece nemůže být tak těžký!” slíbí Tonda své ženě.
Když vidí jak se jí rodí úsměv na tváři a slzy usychají , odhodlaně dodá. „Když umím nahodit barák, nemůže mě zaskočit vyválení nějaké placky, nebo zakroucení rohlíků.”

Haleluja, Glória zazní radostně z nebezkého kůru a na nebi se rozzáří hvězda všech hvězd.