Podobnost čistě náhodná epizoda 29

Do Adventního času manželé Vyhnilovi nevstoupili moc šťastně. Amálčina zlomená ruka a Tondův propíchnutý zadek jsou smutnou bilancí uplynulých dní. Vanilkové rohlíčky, s příchutí mořské vody, sezobaly Vyhnilovic slepice a do nového cukroví se Tonda už nehrnul. Svetr s jelenem, po večerech, dopletla nakonec kuchařka Saša Slimáčková, a taky přislíbila trochu těch pracinek, lineckého i rohlíčků, na štědrovečerní stůl.

Amálku trápilo, že letošní vánoce nebude jejich domeček zářit čistotou jako každý rok. Při pohledu na zasádrovanou končetinu jí bylo do pláče. Mistr Proper zbůhdarma zahálí v almárce mezi ostatními čistícími prostředky a přes malá špinavá okénka jejich venkovského stavení bude na vánoční Senochrupy žalostný pohled. Tonda se sice nabídl, že se o všechno postará, ale o tom Amálka nechtěla ani slyšet. Po operaci s vanilkovými rohlíčky uklízela obětavá Alexandra jejich novou kuchyňku pěkně dlouho. Co by si bez ní Amálie jen počala.
„Holka, já bych ti tak ráda pomohla,” omlouvala se kamarádce Saša, „jenže my teď máme v domově fofr. Je před svátkama.Pečeme s děckama perníčky. Nevím, kam dřív skočit. Něco mě ale napadlo. Nic neslibuju, ale večer se stavím.”

Kousek po kousku, levou rukou, Amálka otírala parapety na oknech a myla staré zažloutlé dveře.
Z práce jí vytrhlo burácivé zvonění.
„Nesu ti anasas a taky kokosovej ořech. Pod pult jsem to tentokráte nestrkala, máš to i s donáškou domů.” - zubila se vesele Božka, majitelka a prodavačka v jediném Senochrupském obchůdku s honosným jménem KOLONIÁL. Jo a tohle je Venuše.  Vy se ještě neznáte, přistěhovali se teprve nedávno. Vendy si tu bude otevírat holičství,” dodala Božka a strčila stydlivou Vendy do předsíně.
„Dobrý den, já jsem Umáčená. Tedy, Venuše Umáčená. To, aby nedošlo k nějakému trapasu,” špitla dlouhá, hubená žena se špičatým nosem na kterém malinké kulaté brýličky seděly jak zaseknuté.
Amálka si novou obyvatelku Senochrup prohlížela se zájmem. „Pojďte se usušit. Obě!” řekla rázně a hned přisunula k roztopeným kamnům dvě kuchyňské židle. Venku hustě sněžilo. Rozpuštěné sněhové vločky, na skvostném účesu Venuše Umáčené, dokonaly dílo skázy. Senochrupská kadeřnice vypadala jak vodník Česílko.
Božka stáhla z hlavy svou kočešinovou čapku a sněhovou nadílku oklepala do dřezu.
„Co to vidím? Malčo, vy máte dřez? Co se stalo? Vyhnil měl  vnuknutí, nebo co?”
Amálka se pyšně začepýřila: „Trochu přestavujeme.”
Božka souhlasně přikyvovala: „Tak dáme groček a vrhneme se na to! Ať nám jde práce pěkně vod ruky. Tady Vendy nám pomůže. Říkala Sašena, že bys potřebovala helfnout s úklidem. Než se vrátí chlapi z fotbalu, budeš mít všude nablejskáno. Za to ti ručím! My Senochrupský držíme pohromadě. Jak někomu teče do bot, hned mobilizujeme síly!”
Poslední slova byla určena především Venuši Umáčené, to aby věděla, jaké terno přestěhováním do Senochrup udělala.

Na Senochrupském hřišti rokuje hlouček chlapů, navlečených v  modrých šusťákových soupravách a červeném kulichu, o postavení mužstva na silvestrovské fotbalové klání mezi Zaječicemi a Senochrupy.
„To je blbost! Standa Halíř musí do útoku,” vykřikuje Štefan, „přece tam nedáme Tondu s tou propíchnutou prdelí?  vždyť chodí jak robot! Vyhnila strčíme do brány!”
„S Vyhnilem v bráně taky žádné terno neuděláme,” protestuje útočník z levého křídla, „je slepej jak patrona, přes ty dvě dna od pulitrů, na mičudu vůbec neuvidí!”
„Tak ho dáme do obrany.” rozhodne kauč s definitivní platností.
Standa Halíř, manžel Božky z koloniálu, jen odevzdaně pokrčí rameny: „Fajn, jdu tedy do útoku, ale jestli jste si toho nevšimli, Tonda přijel na kole. S tou jeho napíchnutou prdkou to zas taková tragédie nebude.Děláte z něj úplného Jánošíka!”

„Hele, Senochrupy se konečně slezly!” Posmívá se chlápek v zeléné šusťákovce a žlutém kulichu. „Ukážeme jim, břídilům, jak se hraje fotbal !” Reprezentanti Zaječic, navlečení do barev zeleno žlutých, přikráčeli s odhodláním nejenom zůčastnit se ale především zvítězit.
Každoroční fotbalový zápas mezi dvěmi vesnicemi plných rivalů je už letitou tradicí. Silvestrovské dopoledne neodmyslitelně patří fotbalu. Zaječice a Senochrupy si poměří  síly a vyřídí své účty.

Po několika hodinách pilné  práce je domek manželů Vyhnilových nejen vzorně uklizen, ale taky krásně vánočně nazdoben. Na rozkopaném dvorku stojí nafukovací sněhulák, kterého dala loňské vánoce Amálka Tondovi pod stromeček a na rozviklaném dřevěném plotě blikají pestrobarevná světýlka od Božky z koloniálu.
Amálka, Vendy i Božka popijí groček a kochají se u okna tou krásou nesmírnou. Venku lehoulince sněží. Na dveře se ozve zaklepání. Ťuk, ťuk, ťuk...

„Tak jste to, holky, zvládly.” Spustí obdivně Saša, sotva vklouzne do vyhřáté kuchyně. Na stůl položí krabičku s cukrovím. „Pozdrav od našich dětí, ” vesele dodá. „Když jsem jim řekla, že je to pro kulhavého čerta, dali si záležet. Pořád se nemluví o ničem jiném.”
Než se Saša vzpamatuje, stojí před ní sklenice s vonícím grogem. Takové lákadlo rozhodně neodmítne. „Vidím, že už Venuše zapadla mezi Senochrupky, co? Tady se ti holka bude líbit. Tady teprve budeš doma. Uvidíš.”

Před domem to divně zarachotí. Zvuk padajícího kola dává jasně na vědomí, že pán domů se vrací. Zmrzlý na kost, ale šťastný že tréningový zápas dopadl dobře, tiše vklouzne do kuchyně. Amálka mu strčí do ruky svou skleničku horkého životabudiče a opět přisune židličku k roztopeným kamnům.
Tonda přijme s povděkem teplo domova i laskavou péči své vzorné ženy.
„Tak jak?” zeptá se Amálka s nepředstíraným zájmem. „Nandali jste to těm ušákům zaječickejm?”
Tonda se zatváří náramně důležitě: „Můžete na nás být hrdé, dámy, ostudu Senochrupům neuděláme.”
Čtyři grácie stojí u okna, sledují sněhové vločky, tančící při světle pouliční lampy. Barevná světýlka blikají do tmy a Tonda pomalu roztává u kuchyňských kamen. ČAS VÁNOC DORAZIL I DO SENOCHRUP.