Podobnost čistě náhodná epizoda 24

„Co děláš v sobotu?” zeptá se Jarda Kašpar svého kamaráda Tomáše. „Musím zazimovat zahradu, uklidit  pískoviště, ocenil bych pomoc. Naposledy opečeme špekáčky, dáme pivko, holky si pokecají.”
„To bych rád, ale v sobotu nám Elen prý představí svého, no řekněme obdivovatele,” Tomáš se zasměje. „Těch už bylo a žádný neprošel užším výběrem naší tak trochu rozmazlené holčičky. Tak jsem na ten genetický základ našich budoucích vnoučat zvědavý. Simča už nakládá maso.”
„Škoda, já zase naložil pivo do lednice ale co se dá dělat. Zvládnu to sám.” povzdechl Jarda a spiklenecky mrknul. „To víš máme prázdný barák, holka bere děti ke kamarádce na chalupu a já se konečně vyspím. Ten věčnej řev mě jednou zničí!”

U Hofmanů je doma naopak klid a ticho. Simona dopéká už druhý koláč a do lednice ukládá pomazánku na chlebíčky. Okna umyla včera a záclony dnes pověsí Tomáš. Taky honosný  kávový servis z prostorného  skleníku prošel důkladnou očistou, stejně jako každičký kout jejich útulného bytu. Naleštěná koupelna, čistě povlečené postele a příjemně provoněná domácnost přímo vybízí k rodinného výkendu.
Tomáš zamíří do koupelny. Vysprchuje se a pustí se do těch záclon. V pokoji vyzvání telefon.
„Mami, nezlob se, ale zase nám to nevyšlo. Štěpán musí v sobotu do práce,” hlásí dcera. „Mají tam nějakou havárku. Vysvětli to prosím tátovi. Fakt mě to moc mrzí. Na vánoce ale přijedu určitě, na to se můžete spolehnout.”
Tomáš zaslechne telefón. Podle výrazu ve tváři své ženy, pochopí, že žádný rodinný víkend nebude.
„No co,” prohodí jako by nic, „ty sis alespoň udělala hloubkový vánoční úklid a já si dám pivo u Kašparů. Zvou nás na víkend. ”Simonu však neoklamal. Dobře viděla jak ho to mrzí.”

„Co tady děláš ?” zakřičí Jarin od plotu, kde právě vyhrabává listí z velikého ořešáku. Hned vesele dodá „to pivko ti nedalo spát co?” Opře se o hrábě a vyčkává až Hofmanovi vyprostí ze svého kombika bednu s proviantem. „Ahoj Simčo. Copak, jdeš na brigádu?” Šťouchne si do manželky svého kamaráda, která s mísou naložených vepřových plátků zamíří k domu. To už vybíhá Anička a rychle vtáhne návštěvu do kuchyně. „Pojď honem dovnitř, nebo ti Jarin strčí hrábě, dřív než se stačíš vzpamatovat. Vyhýbá se úklidu jak může.”
Tomáš v chodbě odloží bednu s nákupem a zamíří k parťákovi na zahradu. Ten mezitím odložil hrábě a otevřel dva láhváče. „Tak na zdraví!” Dvě hnědé flašky cinkly o sebe a Jarin v otrhaných montérkách náhle zvážněl. „Tak co se děje, zásnuby se nekonají?”
Tomáš jen zavrtí hlavou .
„No, dnes na to kašlu, starouš  počká!” rozhodne Jarda a přátelsky poplácá mohutný kmen stoletého ořešáku. „Rozděláme oheň a já ti ukážu svou tajnou skýš o který Anka neví. Mám tam něco co ti zvedne náladu. Slivovici přímo z Moravy! Dal mi jí soused.”
Tomáš zpozorní. „Aby jsme pak oba neskončili u slepecké hole. Fakt to chceš riskovat?”
„Neboj, premiéru už mám za sebou. Usrkávám ji, když zdrhnu z domu, bez toho bych to asi nedal. To si nedovedeš představit, jak to u nás někdy vypadá. Kluci pořád řvou, Kamila na nás ječí, že má právo na vlastní život. Že si ještě nic neužila a má se starat o děti. Anka Brečí, že se nám holka nevyvedla...Nebejt těch kluků,  tak už se na tom ořešáku dávno houpu!”

Simona s Aničkou u hrnku kafe probírají události posledních dní.
„Kamila s klukama odjela někam ke kamarádce. Prý na chalupu” posteskne si Anička . „Ale mě se to nějak nezdá. Holka je poslední dobou samý mejdan. Takový zjevy co se okolo ní motají, kdyby jsi to viděla. Včera se s Jardou hrozně pohádali. Řekl jí, že nikam nepojede. Má tady děti, tak bude s nimi. Sbalila kluky a odešla. Ráno jsem zjistila, že nám chybí tři tisíce co jsem dala stranou na dřevo. Jarda to ani neví.”
Simona nic neříká. Ví že to kamarádka nemá jednoduché. Jediná dcera se ani nedoučila, věčně jí hledali někde po vybydlených holobytech, kde bendila s partičkou bezdomovců.  Ještě jí nebylo ani sedmnáct, když poprvé otěhotněla. Na chvíli se zdálo, že se usadí, ale po pár měsících to celé začlo nanovo. O Marka se nestarala a všechno přehodila na rodiče. O tři roky později otěhotněla podruhé. To už její starostlivost o děti vzala za své úplně. Toulá se po nocích, domů chodí opilá, ale že by kluky někam odvedla, to se ještě nestalo.
„Něco ti ukážu,” pokračuje Anička a donese s předsíně svou kabelku. „Mám tu fotku jednoho z těch týpků, holka to měla v pokoji. Sakra, kam jsem to strčila?” Vyrovná na stůl obsah tašky. „Á tady je. No podívej na to. To je ten, co ho naše Kamila objímá.”
Simona se zahledí na fotku. Mladík s dredy jí nepřipadá jako pochybná existence, ale Kamila je na fotce polonahá a nejspíš pořádně opilá. „Díky Bohu za naše holky,” bleskne jí hlavou.
Anička strká zpět do kabelky klíče, brejle i peněženku. Simona si všimne malého barevného letáčku, který upadl na zem. Když se na něj zahledí, zaujme ji tvář holčičky s plavými vlásky. Takhle nějak vypadala jejich Elen před dvaceti lety. Vzpomínka vyloudí na tváři úsměv, který neunikne Aniiččinu pátravému pohledu.
„To je, co? Hledají náhradní rodiče pro děti z děcáků.”
Simona si toho nevšimla, její pozornost upoutala pouze tvář dítěte, na písmenka se ani nepodívala.
„Nech si ho,” řekla Anička, „už dávno jsem ti ho chtěla ukázat.”
Simona se na kamarádku udiveně podívá. „Vnouče bych už asi brala, to jo, ale cizí dítě? Neříkám, že mě to vůbec nenapadlo, ale odvahu na to rozhodně nemám.”

Oheň hoří dlouho do noci. Jarda  pečlivě přikládá. Na starém grilu už pěkně voní maso. V altánu cinkají skleničky a starý ořešák střeží tajemství  - pečlivě ulitou láhvinku pravé moravské slivovice. Jak čas běží, jazyk těžkne a pohled se rozostřuje. „Tak  ti nevíííím, ale už toho moc nevidím,” zablábolí  Tomáš. Jarin pozvedne prázdnou láhev proti plamenům  a poznamená:  „ani nemůžeš, už tam  nic není!”