Podobnost čistě náhodná epizoda 26

Crrrrrr, crrrrrrr. Crrrrrrrrrrrrrrr. Zvonek u domovních dveří řve hlasitěji, než lodní siréna. Štefanovi pomalu dochází trpělivost, už dávno měli být na schůzi v hospodě Na růžku. Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, opře se o zvonek a čeká.
„Co blbneš?” rozčiluje se Tonda a v chvatu zapíná knoflíčky na tesilkách.
„Tak jdem, ne! Pepa už nám zahřejvá židle.”
Za pár minut už všichni tři usrkávají orosené pivko, které před ně postavila servírka Bláža.
„Dám jedno a mažu domů” dušuje se Tonda. „Amálka je u své matky a já chci dneska upéct alespoň dva druhy. Překvápko, víš, až přijede bude úplně v tranzu. Dneska dám vanilkáče a to vystřihovaný”
„To ses nepochlubil, že umíš dělat cukroví,” diví se Pepa.
„Moje stará se s tím patlá celý týdny. Já bych si klidně namazal rohlík s marmeládou. Ale vona ne, musí to prej bejt. Ale že i ty takhle blbneš, to mě teda podrž.”
Tonda převypráví kamarádům story s výkopem a zasádrovanou rukou své milované a rychlostí světla vyhltne zbytek piva. Na stůl pohodí tři pětky a souká se do svého zimáku.
„Počkej, to zní zajímavě! Vezmem pár lahváčů a jdeme s tebou.”
Než stačí cokoli namítnout, sází oba brigádníci láhváče do kapes.

„Tak kde máš recept?” ptá se netrpělivě Štefan. S vyhtrnutými rukávy vypadá jako úderník.
„A nemyslím ten s tabletama na vysokej tlak.”
„Tady!” Tonda plácne kusem papíru o stůl.
Čte nahlas: „cukr moučka, hladká mouka, máslo, mleté ořechy. A sakra, máme ořechy?”
Otevře spižírnu a zaloví. „Máme a celou půlkilovku !” zajásá.
Už vytahuje ze špajzu Amálčin mlýnek na strouhanku. „Pepane, je to na tobě! Ty je umeleš!” rozděluje úkoly.
„A co já?” netrpělivě přešlapuje Štefan.
„Ty utři máslo!” čte z papírku důležitě Tonda.
„Cožéééé?” Štefan nevěří svým uším . „To mě podrž” zamumlá sám pro sebe a hrábne po otevřeném láhváči.
„Je to tady. Píšou, utřít máslo!” trvá Antonín na svém.
Štefan jen pokrčí rameny, usrkne pivo a všechny tři kostky másla pečlivě utře do čistého froťáku.
Pepa už má namleto! Podle receptu odváží doporučené množství oříšků, cukru i mouky. Přidá pečlivě do sucha utřené máslo a rukama propracuje těsto, přesně jak to viděl u své manželky. Lepkavá hmota se mu zdá řídká a tak přihodí zbytek namletých ořechů a ještě trochu mouky. Už už to vypadá nadějně, když tu si Pepa vzpomene na nejdůležitější věc při pečení. „Moje stará všude dává kypřící prášek aby to bobtnalo,” podotkne.
„Tady nic o bobtnání nepíšou.” Tonda znova pročítá návod.
„Tak asi zapoměli!” nedá se odbít Pepan a přihazuje dva kypřící prášky do pečiva. Otře si ruce do utěrky a dorazí zbytek piva.

Tvarování rohlíčků je už pouhým detailem. Ne však pro partu úderníků s rukama jak lopaty. A když se rozplizlá hmota lepí na prsty, místo aby držela tvar, je ten pravý čas na zlepšovák.
„Co kdyby jsme z toho uváleli jeden dlouhý válec a upekli ho v celku?” navrhne Štefan. „Můžeme ho pak nakrájet.”
„Jako sekanou? Vždyť je to jedno!”
„To by se asi Amálce nelíbilo,” zapochybuje Tonda a rozhodne: „uděláme rohlíčky.”
Za chvíli se už spousty žížal a malých žížalek, všech možných tvarů a velikostí, povalují po kuchyňské lince i stole.
Hotovo! První plech putuje do trouby!
Tři poslední láhváče hlasitě zacinknou.
„Jak dlouho to ta tvoje griluje?” zeptá se Štefan, bezpochyby zkušenějšího Pepana.
„Tak to fakt nevím,” objevuje Pepa mezeru v pekařském vzdělání. „Nikdy jsem jí to nestopoval, ale vždycky nakoukla do trouby.”

Tři hlavy načuhují do proskleného okýnka, starého plynového sporáku.
„Pánové, ono to nějak roste!” Štefan vykulí oči. Místo malých žížalek, z plechu vyčuhují krajty tygrované a stále rostou.

„Tak ochutnáme, ne?” Štefan nedůvěřivě sleduje směsici kabelů propletených na plechu. Po chvíli kus uloupne a strčí do pusy.
„Fůůůj, je to slaný!” zašklebí se a odhodí zbytek rohlíku na plech. „Jak je to možný?”
Pepan hrábne do koše za kuchyňskou linkou a důležitě pokývá hlavou.
„Dali jsme tam slané buráky!” Po chvíli přemýšlení šalamounsky dodá „Tak snad aby jste si to schovali na Silvestra k vínu ne?”