Podobnost čistě náhodná epizoda 27

„Martičko, mohla bys mi dělat ten čaj z novýho pytlíku?” Maroš zhnuseně pozoroval svůj ranní šálek čaje, který připomínal moč novorozence. „Co ti zas je, dělám ho takhle léta a nikdy ti to nevadilo.” Marta Hroudová vytáhla jediný sáček z třetího čaje a dala ho sušit na topení. „Vidíš, ještě z něj bude hnojivo pro kytky, holky z krámu říkaly, že logr je na mšice a čaj je hnojivo. Viď, Hroudičko, my to nemáme rádi silný, že jo?” obrátila se Marta na dcerku, jako na svého spojence. „Hm, já stejně rači kakao a rohlík,” ošklíbla se malá nad chlebíkem s pomazánkovým máslem. „Babička kupuje jenom vopravdický máslo, to vod krávy.” Martě došla trpělivost. „A takhle šampaňský s jahodama byste nechtěli? Kdypak tě vyplatí za ty kapry, Maroši?”

Hrouda na sebe navlíknul mundůr vraha kaprů a raději zmizel. Tyhle dohady po ránu mu nedělaly dobře. Cestou k supermarketu se zastavil u autobusu ze Senochrup pro Myšáka: „Zdar” pozdravili se a mlčky se sunuli do rachoty. Většina senochrupských se valila nakoupit dárky a jídlo, takže to vypadalo jako průvod. „Hele, voni tady maj' i kapřáky,” ozvalo se a Hrouda honem natáhl pogumované rukavice a pustil se do díla. Chytit, vylovit, přidržet .....a zavřit oči. "Lup, lup." Ozvalo se lupnutí. Ještě, že kapři neřvou. Marián byl měkota. Nerad viděl krev a nerad se pral.

Zástup senochrupáků se zájmem pozoroval kapry a kriticky hlídal ručičku na váze. „To teda ne!” Chlapík v šusťákové bundě, v tesilkách a s červeným kulichem naraženým do čela se zamračil. „Ten kapřák se mrská a váží vo moc víc, než když kliďánko leží.” Martin, který s Hroudou prodával kapry se zamračil „To chcete jako říct, že sem vás chtěl vokrást, jo?” Červenočepičákovi, který se podezřele často pohladil po svém pozadí se nelíbil kapr ani Martin, který mu kapra prodával, předvedl svůj koní úsměv: „No, přesně to sem myslel.”
Než stačil Martin přeskočit špalek i váhu a propíchnout Senochrupa kuchacím nožem, vložil se sporu Marián Hrouda: „No tak, chlapi, přece se nebudete rvát pro jednoho kapra”" Oba viníci a celý autobus senochrupáků se otočil po Hroudovi. „Hele, vy se do toho nepleťte!”  Chlapík měl jasnou podporu sousedů i sousedek, ale doopravdy se k němu nikdo nepřidal. Všichni čekali, jak to dopadne. Aspoň bude zase o čem mluvit.
Hrouda vyškubnul kamarádovi kudlu a položil jí zpátky na špalek. „Moh' si mě nechat, trochu bych ho pích do tý prdele, kterou si furt drží ” - Martin se dusil vztekem, ale zkusil to po dobrém. „Chcete jinýho, co se míň mele?” pokusil se naposledy o smír, ale to neměl dělat. „Jako, proč? Já chci tohodle, ten se mě líbí !”
Ten člověk si snad vytvořil za tu chvilku s kaprem citové pouto. „Má pěkný voči a vůbec, Amálka řikala : "Tondo, vem toho, kerej se ti bude líbit." No a mě se líbí tady ten. Jo a muší mít tu dušičku, bez dušičky domu kapřáka nevezu. Dycky nám visí na lustru vedle jmelí.”
Kapr se mezitím domrskal, možná i leknul a Tonda Vyhnil, neboť právě on to byl, spokojeně zamlaskal. Cena sice klesla asi o dvě koruny, ale spokojenost maximální, to jo. A dušičku taky měl. Prostě, byl to ten nejsprávnější kapr s duší.

Když se Senochrupy přesunuly ke stromkům, Hrouda raději šel také. Nechtěl zase nějaké potíže.
„Vy ste tady i vod stromků, jo?” Tonda, opojen kapřím vítězstvím, nedal pokoj. „Jo, sem, vyberete si?”
Tonda se zazubil. „Sem blázen? Budu kupovat stromek za stopade, když za barákem mi roste celej les!” Tondo, ozval se pán z davu čumilů: „Vloni tě ta borovička přišla na pět stovek, tak si radši jeden kup, ať neděláš Amálce vostudu.” Chlapík narážel na loňskou Vyhnilovu čorku vánočního stromku, kdy Tonda vyřezal ve vsi v parku u sochy padlým vojákům borovičku a smrček, aby si Amálka mohla vybrat.
„Hmm, tak jo, dejte mi tedy nějaký to koště, ale sem moooc zvědavej, jak s nim pojedu v autobuse.”
Marián Hrouda se ponořil do "lesa" vánočních stromků. „Chcete větší nebo malej?” halekal a probíral porost. „Jasně, že pořádnej, žádný chrastítko, Amálka má koulí, že by mohla vozdobit i senochrupský náměstí.”
Hrouda vyprskl smíchy: „Odkdy mají Senochrupy náměstí?” Tonda Vyhnil se opravdu naštval „Tak to prrr, náhodou maj' a jaký, dyt' je tam sámoška, park a rybník. Náměstí jak vyšitý, že jo?” dovolával se svědků ze vsi.
Maroš vytáhnul stříbrný smrček jak z pohádky. „Tak co, tenhle?” zeptal se a nadzvedl obočí, když Tonda vykulil oči nad přivázanou cenovkou. „Vypadám jako zakuklenej milionář?” Tonda v tesilkách a větrovce vypadal spíš na Ukrajince než na zbohatlíka. „A co by stál tady ten menší?” ukázal na uřízlou špičku, která měla do vánočního zázraku fakticky daleko. „Jo, ten. Ten je zadara.”
Tonda Vyhnil měl šťastný den. Dokonce i propíchnutá zadní část těla od sichrhajcky z čertího ocasu (památka na mikuláškou taškařici), ho přestala bolet.
Kapří macek se slevou a stromek zdarma. To bude Amálka koukat....