Podobnost čistě náhodná epizoda 34

V dětském domově byl celý den šrumec a Vlasta Zajíček byl rád, když Ježíšek v santovském oblečku rozdal dárky hned zvečera HOU, HOU, aby si menší děti mohly pohrát a větší v klidu vyzkoušet své nové mobily, foťáky, empétrojky, ... .
Vlasta sám nic od nikoho nečekal a pod stromkem měl dárky od dětí, které nikdy nezapomněly.
„Pane řediteli, tady je eště jeden velkej balík !“ křikla Saša, která sklidila nádobí a poslala brblající službu, aby talíře nastrkala do myčky.
Zajda koukal na balík velikosti malého hrocha. To si z něj asi vychovatelé vystřelili. Pátravě se zadíval i na nic netušícího údržbáře Pepu, který obhlížel balík a byl víc zvědavý, než Vlasta sám.
„Tak nečumte a rozbalte to.“ Saša Slimáčková Vlastu postrčila ke stromku.

Dárek byl opravdu zabalený řádně. Pod krásnou mašlí byl oblepen kilometrem lepenky a tak nezbylo než doslova papír rozervat silou.
Nejdřív vykouklo jedno ucho, potom čumák a Bernardýn byl na světě. Cedulka na soudku prozradila dárce: KRÁSNÉ VÁNOCE VŠEM přeje Zdena.
„Tý vole, ten soudek je plnej!“ Pepa potřásal Bernardýnem, aby každý slyšel to šplouchání ze sudu.
„Tak, všichni skleničky! A pozor, děti do osmnácti nee!“
Ta Zdenka se zbláznila. Copak o to, pes se hodí, ale RUM? To bych do ní neřek'. Vlasta si pomyslel, jak svou kamarádku málo zná, a otevřel soudek se zlatavou tekutinou.
„Klidně si děcka přineste taky pohárky.“ Zajoch se rozesmál. Ta Zdenka ho doběhla. No jasně, vždy zásadová sociální pracovnice. Ta nejlepší kamarádka pod sluncem!

A do všech skleniček začal proudit JABLEČNÝ MOŠT!!


 Štědrý den se přiblížil a do svátečního večera mnoho nezbývalo. Marián s Martou a malou Hroudičkou prošmejdili snad celé město, obchod po obchodu, stánky i jarmarky. Každému koupili něco, nějakou maličkost pro babičky i dárky pro Hroudičku. Letos si přála panenku mořskou vílu, koníčka a kočičku, která vypadala jako živá.
Copak o to, malé holčičce se dárky kupují snadno, stačí jen mít naditou peněženku. Babičky si jako obvykle nepřejí nic, tak dostanou jako obvykle nějakou tu vůni a vitamíny na klouby.
Marta Hroudovi přidá na zimní gumy, alespoň dvě, aby měl, když to tak hrozně klouže a jako zlatý hřeb večera budou ponožky a trenýrky, kterých není nikdy dost.
Marta Hroudová byla praktická žena a hlavně byla momentálně živitel rodiny, když nepočítá s "maxi" mikulášským výdělkem a příspěvkem od "stromkokaprů". Jo, nedá se nic dělat. Marta věřila tomu, že Hrouda v novém roce najde práci a zase se budou mít dobře.

Zato Marián, ten měl každoročně problém. Co jen té své Martičce koupí. Jasně, že prý nechce nic. No, to to Márovi moc neulehčila.... Nakonec zřejmě Máru osvítilo světlo betlémské. Zakoupí své lásce parfém. Vůni všech vůní, feromony, které zatočí s každým. To vlastně ne, Maroš nechtěl, aby se po JEHO ženě otáčel každý, aby jí očuchával kdekdo jako pes patník. Tato výsada patří jenom a jenom jemu. Takže ne, žádněj "Šanél" nebude. To tak.
Marián Hrouda byl v koncích. Zatrolený Vánoce!

Hrouda bloudil městem a koukal do výloh. Copak o to, kdyby neměl omezený rozpočet, hned by věděl co koupit : novou kabelu do práce, kožíšek nebo zlatý prstýnek.... prstýnek! To je ono.
Hrouda zamířil do klenotnictví, kde bylo pár zákazníků, kteří vybírali šperky. >No, jo, no, ty asi kapry neprodávali,< pomyslel si Maroš a přitisknul nos na sklo se stříbrným zbožím. Copak by se tý mý holce líbilo. Očima klouzal z řetízků na prstýnky, z broží na náušnice.

„Budete si přát?“ blondýna s centimetrovým makeupem zamávala na Hroudu řasama. „Nevím, něco pro manželku“ znervozněl Hrouda a v kapse zmáčknul dvě stovky. Prodavačka odfrkla jako kůň a oddusala za solventními zákazníky, když se ukázalo, v jaké cenové relaci si Marián přišel vybrat poklad pokladů.
Nakonec si, přece jen, odnášel maličký prstýnek. Asi roztahovací, protože mu dole kousek chyběl, zato na obou koncích měl drobné kuličky. Dokonce i kamínek měl a to rozhodlo. I s krabičkou se do dvou stovek vešel hravě. Co na tom, že se prodávající blondýna tvářila kysele a poťouchle zároveň.
Mára měl pro Martičku ten nejkrásnější dárek.

Na Štědrý den nemohla Hroudička dospat. Dopoledne uteklo při pohádkách, odpoledne tradičně návštěva u babiček a procházka k labutím.
Nadešel večer. Hroudička se málem zalkla salátem a nedovolila Márovi, aby si přidal řízek. „To ne, tatííí to néé!“ křičela. Mára rád prodlužoval čas. Také proto, aby mohla Marta pod stromek položit malé balíčky.

"Cink, cink, cink" ozvalo se ze ztemnělého obýváku a Hroudička vyrazila, div nepřevrhla židli od stolu. „Jéééžišek, je tadýý!!“ Na prahu dveří zůstala stát. Dárkonoše sice opět propásla, ale to nic neubralo na atmosféře rozsvíceného vánočního stromku (Mára si vybral ten nejhezčí z těch, které prodával), dárků i koledy, která se linula z gramofonu.
Všichni si popřáli zdraví, štěstí a aby se u stromečku za rok zase sešli a možná, možná už ve čtyřech. Hroudovi ani na okamžik nezapomněli na holčičku, která na ně někde čeká.

Mára nenápadně vsunul pod stromek svůj maličký balíček.
„Hroudička, Hroudička, zase Hroudička...,“ Marta podávala holčičce balíčky a chvilku se pokojem nesly jen výkřiky nadšení, překvapení a úžasu.  „Táta“ -Marta podala Hroudovi měkký balíček s ponožkami a obálku s příspěvkem na pneumatiky se zimním vzorem. „Máma“ - Maroš podal Martě malou krabičku, neuměle obalenou vánošním papírem a polepenou izolepou.
Martě chvilku trvalo, než se do dárku dostala, o to větší bylo její překvapení.
„No Máro,“ vydechla, „nikdy jsem si nemyslela, že bys chtěl, abych něco takového nosila.“

Snad nikdy se tolik na Vánoce ještě nezasmáli.

NA DLANI MARTY HROUDOVÉ TOTIŽ LEŽEL MALÝ STŘÍBRNÝ PIERCING!