Podobnost čistě náhodná- kapitola 51.

„Ty Zdeni, věděla jsi o tom, že Gajdoščákovi dostali předvolání k soudu? Dluží přes sto dvacet tisíc na nájemném v obecním bytě. To je, co?“
Helena Vetešníková neskrývá svou radost.
„Na tomhle bysme ji už mohli dostat. Důru jednu nenažranou!“
Zdena jen nerozhodně pokrčí rameny.
„Moc si od toho neslibuj. Znáš Gajdoščákovou, ta ukecá i rakovinu, aby si přelezla na někoho jiného. Já bych na to moc nespoléhala.“
Helena zavrtí odmítavě svou kudrnatou, zrzavou hlavou.
„To by ten soudce musel bejt padlej na palici, aby jí na ty její kecy skočil. Platí nájem? Neplatí! Tak vystěhovat a hotovo! Obě víme, že z těch dávek žije celá jejich famílie i s tou jejich povedenou dcerou. Já bych normálně věřila tomu, že si nechá udělat zase děcko. Aby jim zůstala odměna, musí mít tři děti. Jeden dorůstá, tak šup...honem další! Ale teď to holka projela. Ze školy přišla hláška, že ten jeden jejich vnuk nechodí do školy a poflakuje se po ulici!“
Helena Vetešníková už je opět vzteky bez sebe. Jolana Gajdoščáková se stala její osobní výzvou. Není jediná, kdo zneužívá dávek ze systému státní sociální podpory, ale je tak nějak vždy krok před nimi a to cílevědomou a zásadovou sociální pracovnici, nestutečně štve!

Tuť, ´tuk, ´tuk....nesmělé zaklepání se ozve na dveře Zdeniny kanceláře.
„Dobrý den, promiňte že rušíme, ale potřebovali bychom poradit.“
„Pojďte dál, jsou přece úřední hodiny.“ Zdena zve dál a zvědavě si prohlíří starší manželský pár s dvěmi malými dětmi. Vstoupí pouze žena. Muž držící v náručí mimino zůstává na chodbě.
Asi pětiletý klučina hbitě proklouzne pootevřenými dveřmi, během chvilky proběhne celou kancelář a bez vyzvání hrábne do dózy s bonbóny, umístěné na kancelářském stole.
„Marečku, nech to!“ vyzve ho žena.
„Jen ho nechte. Je to tady pro děti, klidně si jich vezmi víc,“ usměje se Zdena a přistrčí skleněnou nádobku blíž k malému neposedovi.
Ten se nerozpakuje a plnou hrstičku barevných lákadel zastrčí do kapsy u bundy.
„Tak co pro vás můžu udělat?“ zeptá se úřednice. „Za synka se stydět nemusíte, stejně reagují i ostatní caparti. Ty bonbóny tu jsou skutečně pro ně.“ dodá, při pohledu na ruměnec, v ženině tváři.
„No, víte, tohle jsou naše vnoučata a nedávno nám je domů přivezla sociálka. Byla u toho i policie.
Dcera se o děti nestará. Vlastně ani nevíme kde je,.... z čeho žije, ...co dělá.... Odešla od nás i s vnoučky, před vánocemi a dlouho jsme o nich nevěděli. Žije teď prý někde mezi bezdomovci, v nějaké zahrádkářské kolonii.
Já jsem si vzala neplacené volno. Tomu malému jsou čtyři měsíce. Žijeme teď jen z manželova platu, ale ten nám příští měsíc končí. Pracoval na šachtě a tu zavírají. Dostane sice odstupné, ale s ukončením mojí práce, tak trochu nedobrovolně,  jsme nepočítali."
Zdena mlčky vyslechne smutný příběh. Kolik už podobných slyšela za ty roky svého působení na úřadě a stále jí to nenechává v klidu. Tady se navíc rýsuje velký problém.
Tihle prarodiče nejspíš děti do pěstounské péče vůbec  nedostanou. Museli by mít vnoučata nejméně tři nebo jedno postižené. I když pán příjde o práci, pořád nesplňuje podmínky pro pobírání odměny pěstouna. Soud jim děti nejspíš svěří do péče třetí osoby, tedy bez jakýchkoli dávek a doporučí, aby se pokusili navázat kontakt s matkou dětí. Ta má vyživovací povinnost a pokud se nestará, přechází tato povinnost automaticky na prarodiče. Jsou ještě relativně mladí, zdraví. Paní dostane rodičák na miminko a pána poučí, aby si našel jiné zaměstnání. Odstupné dostal, nikdo se jejich případem zabývat nebude.
Tento postup je novinka, ale Zdena už to párkrát zažila. Prarodiče, z obavy aby jim děti nebyly odebrány, raději živoří. A tím pádem živoří i děti.

„Tak co bych vám tak k tomu řekla, paní Kašparová,“ začne Zdena ze široka. Opisuje si iniciály z občanského průkazu. Nespěchá. Špatné zprávy tlumočí nerada.
„Od nového roku je v této věci změna. Prarodiče už většinou nepobírají dávky pěstounské péče a vnoučata jsou jim svěřována do péče třetí osoby. Znamená to, že je sice budete mít v péči, bude vám vyplácena rodičovská dovolená, ale veškerá vyživovací povinnost přechází na vás. Můžeme  zkusit podat žádost o pěstounskou péči k soudu, ale obávám se, že to neprojde. Přesto navrhuji to udělat. My vás určitě podpoříme. Dostávali byste alespoň peníze na úhradu potřeb dětí.“
Anička Kašparová mlčí. To nevěděla. Její mysl je zaměstnaná jediným. Jak to zvládnou? Z čeho budou platit hypotéku na opravu domu, kterou si před pár roky vzali? Z čeho budou živit děti? Anička měla dobrou práci a její manžel do nedávna taky. Pár tisíc naspořili, ale co bude dál až peníze dojdou?
Ani Zdena nic neříká. Nemá co.
„Dobře, co tedy máme udělat? Jak máme postupovat?“ prolomí žena mlčení.
„Víte co? Zastavte se za mnou po neděli. Zkusím zjistit, co se dá dělat. Určitě sepíšeme žádost k soudu a uvidíme. Teď pro vás bohužel nemám lepší zprávy.“
Když se za Aničkou Kašparovou zacvakly dveře, Zdena si oddychla. Tohle ji bude vždycky dostávat!

Po chvíli se dveře otevřou znova a zrzavá, kudrnatá hlava vklouzla dovnitř.
„Jsi sama?“ zeptá se zcela zbytečně.
„Tak si představ, že ta důra jedna baňatá si někde sehnala falešné potvrzení, že ten jejich malý grázlik ležel doma s horečkou... Ve škole nebyl celý týden a lidi z ulice ho viděli jak se snaží vytrhnout železné dekly od kanálů. “
Zdena ani na chvíli nepochybovala, že řeč je zase o Jolaně Gajdoščákové.

„To mi řekni, čím toho doktora uplatila? Těma svejma kozama? Nebo mu prodala zaručeně zlatej řetízek za pakatel?“ Helena Vetešníková přímo zuří.
„To vážně nevím,“ odpoví Zdena unaveně.
„Možná, že mu vyložila slunnou budoucnost nebo mu naopak pohrozila, že když jim to potvrzení do školy nenapíše bude ho po zbytek života honit rakovina po poli. Vždyť znáš Jolanu, tak čemu se divíš?“

Zdena Vostrá se totiž už nedivila vůbec ničemu.

Ani Jolana Gajdoščáková neměla ten den chvíli klidu. Uložila malého vnoučka do postýlky a znechuceně zavolala do školy. „Dobrý deň, paní učitelka, mám nemocného Imroška, tak iba volám.“ zašveholila do telefonu.  „Aký problém je s našim Pepínom? On taký šikóvný chlapec a hodný, já nevím, čo pořád někdo má? No nemyslím vy, ale porád někdo udává a pravda to néjni. Jo tento týden, to nemocný bol....on běhavku měl....to si představit nedovedete....snad na tom záchodě i přespával, chuděra. Někdy jsem ho aj budila, ale on, že nepůjde, že tam spať bude, že nemá cenu vstávat a zase sedat. Omluvenku mám pro něho, šak vám ju měl dát, ale on zapomněl......dyť von se do tý vaší školy jen třépe, aby jako už šel. A že ho viděli trhat kanále? To pravda nejni! Dočista ne! To nejspíš  od susedů kluk, voni su si podobný, jak dyby jednoho fotra měli. A zasejc to svéédli na mojho Pepína........Taká nespravedlnost, pani učitelko, to musitě pochopiť, to všecko jen proto, že sme cigáni....páni učitelko....páni učitelko.....“
Zavěsila, můra jedna študovaná, Jolana položila telefon a začala hledat další číslo.

„Tak to by bolo!“ oddychla si hlasitě.„Tejď eště ten cár papíru s jakýmsi razítkom abych dostala.“
Jolana listuje v otrhaném notýsku a vytočí další hovor:
„Pán doktór, vy nás musítě zachránit.“ spustí tak hlasitě, že si dětský lékař musí odrhnou aparát od ucha.
„Šak z téj sociálky po nás du, jak vosy po bonbóně a vy víte, že my sa o děcka dobre staráme. Na všéchny ty konroly dójdem aj těch vitamínů kupíme, ako stě nám radil. A ten náš Pepíno stéjně tu infékciju někde zobral a zo záchoda né a né sa odlupnůť. A do tého, ten malý chudáčik Imro, akýsi neduh dostal, celých nocí nespal. Šak sem vám chcela volať, ale ako na potvoru som o hlas prišla. Celé dny som enom chrmlela a frkála a tak zme sa všici na ráz položili a nebolo nikoho, kdo by k vám pro léky došel. Chudák starý mo,j od jednoho k druhému pobíhal a čaju vařil, polévku zo slépky urobil. No, sa staral, ako mohol. Teď už dobre je, ale ten papír do školy, že náš Pepíno nemohol s tou úplavčicou, či čo to bolo, medzi děcka, ten bych potrebovala, bo nám černejm sa neverí.
Vy stě zlatý človek, pán dochtor. Keby vás do vlády volili, mátě moj hlas, aj ten mojho starého. Ďakujem pekně a o chvílu sa stavím.“
Jolana spokojeně odloží telefon a zamne si ruce.
„Tak včil sa ukaž, ty důro zrzavá! S Jolanů Gajdoščákovů chceš síly měřiť? To klidně móžeš, z tej tvej červenej palice ti očiska vydrápem!“
Byl to úspěšný den.