Podobnost čistě náhodná- kapitola 63.- Jimmy-odchod
15.10.2014 20:10
Jimmy naladil hudební kanál na televizi a slastně se svezl do křesla.
"Lásko máááá, já stůňujůůů.." zapěl podle známé melodie, upravené pro současné posluchače a snažil se nalákat Barču na klín.
Trvalo to už nějaký čas, kdy mezi ně vstoupilo podivné napětí a Jimmy pořád ještě nevěděl co se děje.
"Že by jeho Baruška někoho měla?" to Jimmy zavrhnul hned, ale něco se dělo...
"Bárči, pocém..." laškovně si poplácal na stehno, kam si měla jeho žena sednout.
Bára se přišourala a snažila se o vlídný ton: "Jimmy, mám práci, nádobí se neumeje a prádlo taky nevyskočí z pračky, tak co je?" netrpělivě přešlápla a ani nečekala na odpověď
"Barči..."
Jak ráda by mu skočila okolo krku, jak ráda by zabořila nos do jeho košile, ale on dělal pořád legrácky a kašpárky a o pořádný rozhovor ani nestál...
Bára už zase cítila knedlík v krku, tak jako v poslední době vlastně každou chvilku.
"Barči..."
Prosebný hlas nezněl ani trochu legračně, spíš nechápavě a udiveně.
"Tak žekni, stalo se co teda?"
"Pokonil sem něco?"
Knedlík v krku se zvětšil a slzy byly k nezastavení. Barča pevně stiskla zuby.
"Ne, nic se neděje" spěšně se otočila a rukou mu zajela do vlasů.
"Neblbni, cholka" Jim chytil Báru za ruku a přitáhl jí k sobě.
"Ach, ach..." slzavé údolí se vyvalilo a Bára už nebyla k utišení.
"Když já, když... já...jsem pořád sama, holky v práci letí do školky, jezdí s dětma na výlety, chodí na písek...
...a já...my... pořád na to myslím, na nějaký mimimko, malý, voňavý..."
Přes pláč ani nemohla dýchat a slova jí padala do Jimmyho ucha, protože takové věci nechtěla říkat nahlas i když byli doma sami.
Ztuhnul.
Úplně zapomněl, že mu Barča sedí na klíně.
Zapomněl na všechno.
Slyšel jen "sami...dítě...miminko...pořád myslím..."
"Takhle to nechtěl, to se nemělo stát, vždyť to přeci Baruška věděla, věděla, že děti mít nebudou, věděla to od samého počátku..."
"Barů, já...co mám žíct, co?"
A Baruška už jen plakala, nemluvila, jen plakala. Nikdy si nemyslela, že touha tolik bolí a že bude chtít dítě víc než Jimmyho. To jí překvapovalo a styděla se za své myšlenky.
"Věděla si to, žikal sem ti, že baby nebude, nelhal se ti já" pokoušel se omluvit, chtěl se ospravedlnit za to, co nejde změnit.
"Vím, já to vím...nezlob se prosímtě a dej mi čas, bude to dobrý, já jen, že mě to tak přepadlo"
Bára se už uklidnila a dokonce se trochu usmála.
"Nebudeme o tom už mluvit, jo?"
"Yes" přehodil Jim do své mateřštiny a vlastně neměl co říct česky ani anglicky...
Druhý den se Jimmy odstěhoval.
Bára našla dopis:
Lásenko moje
I'm leaving tomorrow
Zavolám tebe až přiletím v London
Tohle já nechtěl
Mam tebe rád.
Jim
Nespala tři dny. Brečela až slzy došly.
Všechno zkazila. Sobecká, pitomá, blbá....
Nezavolal, jen tchán poslal email, že Jimmy bydlí zase doma v Londýně.
Strohá, studená zpráva o dvou řádkách.
Opustil jí ten, kterého milovala nejvíc na světě.
V práci dala Barča výpověď za dva týdny po Jimmyho odletu.
Nechtěla každému říkat co se stalo, nechtěla odpovídat na otázky, nechtěla vysvětlovat nevysvětlitelné.
Doma uklidila, umyla okna, zabalila a poslala JEHO věci do Londýna a sundala obrázky ze zdí, kde byli oni DVA.
Byl konec.
Plakat už nemohla i když jí bolelo všechno uvnitř i navenek. Ploužila se po městě a pak honem běžela domů.
Všude viděla děti, kočárky, maminky s bříšky, jakoby celé městečko najednou otěhotnělo.
Viděla páry, držící se za ruce a svatbu, vycházející z kostela na náměstí.
Z výloh obchodů křičely růžové a modré oblečky, chrastítka, medvídkové a jinde zase srdíčkové šílenství k Valentýnu.
Knedlík v krku se neztrácel už ani na chvilku.
"Promiňte" omlouvala se, když vrazila do nějakého chlápka na autobusové zastávce
"Vy promiňte, je tady zmatek, samá výluka..." sympaťák se sehnul, aby Báře podal vypadlou rukavici
"Děkuju, já vlastně nechtěla nikam jet..." špitla a cítila, jak se knedlík v krku hlásí o slovo.
"Můžu vám pomoct?"
"Ne, ne, děkuju, bydlím tady kousek"
"Tak se mějte, nashledanou slečno....slečno...?"
"Bára, jmenuju se Bára"
"Já jsem Zajíček, Vlasta Zajíček, spěcháte? Mohli jsme zajít na kávu, když jsme se tak hezky srazili, co?"
Vlasta překvapoval sám sebe.
Před pár dny mu Tonda dohazoval nevěstu a teď....no náhoda jako hrom. A takhle slečna Bára je hezounká, jen trochu smutná...co se jí to holce asi stalo?
Zajoch byl přeborníkem na člověčí trápení, v děcáku slyšel tolik příběhů a smutků, že by moh' napsat román.
"Já nevím" Bára byla trochu v rozpacích.
"Tak jo, ale jen na chvilku, mám moc práce" zalhala.
V malé kavárně bylo prázdno. Vybrali si stolek u okna a Vlasta objednal dvě kávy.
Občas sem zašel se Zdenou, když probírali případy nebo jen tak, když už dlouho nikam nešel a Zdena Vostrá ho odtáhla přímo z práce.
Teď seděl naproti pohledné slečince.
"Bože, ta je mladičká, kolikpak jí může být pětadvacet, šestadvacet?"
"Nechcete objednat koláč? Mají tady moc dobré, občas se tady zastavím" začal konverzaci a cítil se trapně.
"Ne děkuju, kafe mi stačí" Bára se plaše rozhlédla a žmoulala rukavice.
"Kam jste tak pospíchala?" změnil Vlasta směr hovoru
"Nikam, domů. Hledám práci, tak jsem se byla podívat po městě, jestli někde nevisí nějaká nabídka"
"Vy hledáte práci?"
"Ano, ale nevybírám si, vezmu cokoli, hlavně hned. Práci jsem měla dobrou, ale všechno se nějak pokazilo a ...."
Slzy se samy začaly koulet po tvářích.
"Ale to nic, práce se najde, nebojte" Vlasta horečně hledal kapesník, který stejně neměl.
Usmála se a přikývla.
"Já vím" vysoukala ze sebe statečně a honem upila horkou kávu.
"Já bych pro vás něco měl, je to sice jen uklízení a plat taky nic moc, ale zase jen ranní. Propustil jsem uklízečku a naše kuchařka mi to nemůže zapomenout"
Pravda byla, že propuštěná Míša Kuličková si dělala co chtěla, kradla jídlo a Saša Slimáčková, byla první, kdo chtěl, aby se jí Vlasta zbavil.
"Kde by to uklízení bylo?" Bára si se zájmem Vlastu poprvé pořádně prohlédla.
Docela pěknej chlapík, trochu zmuchlanej, košile by potřebovala vyžehlit, ale jinak...kritické oko říkalo ANO, trochu péče a vyloupl by se docela pěknej mužskej.
"Promiňte, melu tady o všem možném a to nejhlavnější jsem vám neřek'"
"Jsem ředitel dětského domova, tady ve městě. Hledáme uklízečku a trochu pomoc do kuchyně, tak kdybyste chtěla..."
Bára měla pocit, že se po dlouhé době roztrhly mraky a vykouklo sluníčko. Přímo na ní.
"Ano, to bych chtěla. Ráda k vám nastoupím. Kdy mám přijít?"
"Co takhle až si vypijete kávu?"
Bára překvapeně zamrkala, ale Zajíček neváhal ani minutu.
Taková pěkná slečna Bára, tou určitě udělá Saše radost a sobě taky, protože tahle
slečinka se mu začínala líbit čím dál tím víc....
"Lásko máááá, já stůňujůůů.." zapěl podle známé melodie, upravené pro současné posluchače a snažil se nalákat Barču na klín.
Trvalo to už nějaký čas, kdy mezi ně vstoupilo podivné napětí a Jimmy pořád ještě nevěděl co se děje.
"Že by jeho Baruška někoho měla?" to Jimmy zavrhnul hned, ale něco se dělo...
"Bárči, pocém..." laškovně si poplácal na stehno, kam si měla jeho žena sednout.
Bára se přišourala a snažila se o vlídný ton: "Jimmy, mám práci, nádobí se neumeje a prádlo taky nevyskočí z pračky, tak co je?" netrpělivě přešlápla a ani nečekala na odpověď
"Barči..."
Jak ráda by mu skočila okolo krku, jak ráda by zabořila nos do jeho košile, ale on dělal pořád legrácky a kašpárky a o pořádný rozhovor ani nestál...
Bára už zase cítila knedlík v krku, tak jako v poslední době vlastně každou chvilku.
"Barči..."
Prosebný hlas nezněl ani trochu legračně, spíš nechápavě a udiveně.
"Tak žekni, stalo se co teda?"
"Pokonil sem něco?"
Knedlík v krku se zvětšil a slzy byly k nezastavení. Barča pevně stiskla zuby.
"Ne, nic se neděje" spěšně se otočila a rukou mu zajela do vlasů.
"Neblbni, cholka" Jim chytil Báru za ruku a přitáhl jí k sobě.
"Ach, ach..." slzavé údolí se vyvalilo a Bára už nebyla k utišení.
"Když já, když... já...jsem pořád sama, holky v práci letí do školky, jezdí s dětma na výlety, chodí na písek...
...a já...my... pořád na to myslím, na nějaký mimimko, malý, voňavý..."
Přes pláč ani nemohla dýchat a slova jí padala do Jimmyho ucha, protože takové věci nechtěla říkat nahlas i když byli doma sami.
Ztuhnul.
Úplně zapomněl, že mu Barča sedí na klíně.
Zapomněl na všechno.
Slyšel jen "sami...dítě...miminko...pořád myslím..."
"Takhle to nechtěl, to se nemělo stát, vždyť to přeci Baruška věděla, věděla, že děti mít nebudou, věděla to od samého počátku..."
"Barů, já...co mám žíct, co?"
A Baruška už jen plakala, nemluvila, jen plakala. Nikdy si nemyslela, že touha tolik bolí a že bude chtít dítě víc než Jimmyho. To jí překvapovalo a styděla se za své myšlenky.
"Věděla si to, žikal sem ti, že baby nebude, nelhal se ti já" pokoušel se omluvit, chtěl se ospravedlnit za to, co nejde změnit.
"Vím, já to vím...nezlob se prosímtě a dej mi čas, bude to dobrý, já jen, že mě to tak přepadlo"
Bára se už uklidnila a dokonce se trochu usmála.
"Nebudeme o tom už mluvit, jo?"
"Yes" přehodil Jim do své mateřštiny a vlastně neměl co říct česky ani anglicky...
Druhý den se Jimmy odstěhoval.
Bára našla dopis:
Lásenko moje
I'm leaving tomorrow
Zavolám tebe až přiletím v London
Tohle já nechtěl
Mam tebe rád.
Jim
Nespala tři dny. Brečela až slzy došly.
Všechno zkazila. Sobecká, pitomá, blbá....
Nezavolal, jen tchán poslal email, že Jimmy bydlí zase doma v Londýně.
Strohá, studená zpráva o dvou řádkách.
Opustil jí ten, kterého milovala nejvíc na světě.
V práci dala Barča výpověď za dva týdny po Jimmyho odletu.
Nechtěla každému říkat co se stalo, nechtěla odpovídat na otázky, nechtěla vysvětlovat nevysvětlitelné.
Doma uklidila, umyla okna, zabalila a poslala JEHO věci do Londýna a sundala obrázky ze zdí, kde byli oni DVA.
Byl konec.
Plakat už nemohla i když jí bolelo všechno uvnitř i navenek. Ploužila se po městě a pak honem běžela domů.
Všude viděla děti, kočárky, maminky s bříšky, jakoby celé městečko najednou otěhotnělo.
Viděla páry, držící se za ruce a svatbu, vycházející z kostela na náměstí.
Z výloh obchodů křičely růžové a modré oblečky, chrastítka, medvídkové a jinde zase srdíčkové šílenství k Valentýnu.
Knedlík v krku se neztrácel už ani na chvilku.
"Promiňte" omlouvala se, když vrazila do nějakého chlápka na autobusové zastávce
"Vy promiňte, je tady zmatek, samá výluka..." sympaťák se sehnul, aby Báře podal vypadlou rukavici
"Děkuju, já vlastně nechtěla nikam jet..." špitla a cítila, jak se knedlík v krku hlásí o slovo.
"Můžu vám pomoct?"
"Ne, ne, děkuju, bydlím tady kousek"
"Tak se mějte, nashledanou slečno....slečno...?"
"Bára, jmenuju se Bára"
"Já jsem Zajíček, Vlasta Zajíček, spěcháte? Mohli jsme zajít na kávu, když jsme se tak hezky srazili, co?"
Vlasta překvapoval sám sebe.
Před pár dny mu Tonda dohazoval nevěstu a teď....no náhoda jako hrom. A takhle slečna Bára je hezounká, jen trochu smutná...co se jí to holce asi stalo?
Zajoch byl přeborníkem na člověčí trápení, v děcáku slyšel tolik příběhů a smutků, že by moh' napsat román.
"Já nevím" Bára byla trochu v rozpacích.
"Tak jo, ale jen na chvilku, mám moc práce" zalhala.
V malé kavárně bylo prázdno. Vybrali si stolek u okna a Vlasta objednal dvě kávy.
Občas sem zašel se Zdenou, když probírali případy nebo jen tak, když už dlouho nikam nešel a Zdena Vostrá ho odtáhla přímo z práce.
Teď seděl naproti pohledné slečince.
"Bože, ta je mladičká, kolikpak jí může být pětadvacet, šestadvacet?"
"Nechcete objednat koláč? Mají tady moc dobré, občas se tady zastavím" začal konverzaci a cítil se trapně.
"Ne děkuju, kafe mi stačí" Bára se plaše rozhlédla a žmoulala rukavice.
"Kam jste tak pospíchala?" změnil Vlasta směr hovoru
"Nikam, domů. Hledám práci, tak jsem se byla podívat po městě, jestli někde nevisí nějaká nabídka"
"Vy hledáte práci?"
"Ano, ale nevybírám si, vezmu cokoli, hlavně hned. Práci jsem měla dobrou, ale všechno se nějak pokazilo a ...."
Slzy se samy začaly koulet po tvářích.
"Ale to nic, práce se najde, nebojte" Vlasta horečně hledal kapesník, který stejně neměl.
Usmála se a přikývla.
"Já vím" vysoukala ze sebe statečně a honem upila horkou kávu.
"Já bych pro vás něco měl, je to sice jen uklízení a plat taky nic moc, ale zase jen ranní. Propustil jsem uklízečku a naše kuchařka mi to nemůže zapomenout"
Pravda byla, že propuštěná Míša Kuličková si dělala co chtěla, kradla jídlo a Saša Slimáčková, byla první, kdo chtěl, aby se jí Vlasta zbavil.
"Kde by to uklízení bylo?" Bára si se zájmem Vlastu poprvé pořádně prohlédla.
Docela pěknej chlapík, trochu zmuchlanej, košile by potřebovala vyžehlit, ale jinak...kritické oko říkalo ANO, trochu péče a vyloupl by se docela pěknej mužskej.
"Promiňte, melu tady o všem možném a to nejhlavnější jsem vám neřek'"
"Jsem ředitel dětského domova, tady ve městě. Hledáme uklízečku a trochu pomoc do kuchyně, tak kdybyste chtěla..."
Bára měla pocit, že se po dlouhé době roztrhly mraky a vykouklo sluníčko. Přímo na ní.
"Ano, to bych chtěla. Ráda k vám nastoupím. Kdy mám přijít?"
"Co takhle až si vypijete kávu?"
Bára překvapeně zamrkala, ale Zajíček neváhal ani minutu.
Taková pěkná slečna Bára, tou určitě udělá Saše radost a sobě taky, protože tahle
slečinka se mu začínala líbit čím dál tím víc....
—————