Podobnost čistě náhodná -kapitola 53.

„Dežo,vstávaj! Za hodinu mosíme jet k temu sůdu, ty chrápeš jak jezevec, jako by ti ani byt nechtěli zobrat!“
 Jolana Gajdoščáková ječí u Dežovy postele tak silně, že nadskočí i oprýskaný plecháček  s falešným chrupem na starém nočním stolku.
Nic. Dežo chrní dál.
„Já se celu noc modlila pod svatym obrázkom, prosila svatu Marienku o pomoc a tys do toho chrápal, chrapůni jeden! A jestli Maria nepomože, tak pudeš robiť. Děcka makat nechcou a a já  nemožu! Kdo by sa o malého Imroška postaral ? Aranka kdesi po republice běhá, prý jakusi robotu hledá. Aby Imroška k sobě vzala. Šak ani byt nemá, kde by s ním bydlela? A bůh ví čo robí, estli ona v jakémsi báru u tyče netočí. Nezavolá, nenapíše, na Imroška nezeptá! Sviňský život!„

Jolana Gajdoščáková už poněkolikáté zacloumala spící manželem.
Dežo se neochotně posadil na posteli a protřel si oči.
Mohutné zívnutí Jolanu ještě víc nastartovalo. Postavila se před rozespalého neoholeného Dezidora a zařvala: 
„Starej, tak užaj vylez nebo za nama pěšky poběžíš a běda, jak to nestihneš, tak to ti při životě našich děcek, prísaham, že ti něco urobím!“
Ač je Dežo chlap jak hora, s tlapami jak lopaty, Jolaně se vzdorovat odváží jen zřídka. Je rozené dobráčisko, ale občas doma nastolí pořádek.
Teď však jen neochotně sklouznul z postele a s nevrlým zavrčením zamířil do kuchyně.
„A oholený nejsi, mazej tu papulu oškrábat, ať si ťa s opicu nespletů!“ houkne za ním Jolana.
„Ne, že sa tam rozchrmlaš, by si mysleli, že huliš jako fabrika. A zuby si ze stolka zober! Bo sa ťa pan sůdca lekně.“
Ani zvuk hlasitého spláchnutí toalety nepřehlučil Jolanu, udílející další instrukce:
„Zober si staré kalhoty, néé ty  adidas tepláky, co porád tahaš, to by eště mysleli, že sme  honorace a neplatíme za tutu kůču schválně! A tů ružovu košilu zober, lebo ta modra má límeček cely oškubaný, jak si hubu neholíš!"

Po chvíli už Děžo, vymydlený, oholený, v čistém obleku, stojí před svou ženou. Ta  jen spokojně pokývala hlavou.
„To sako ti sluší, ani bych neřekla, že jsi taký štramák, třeba i u sůdu obměkčíme. Snád tam sůdkyňa bude, to budeš ty vykládat, proč nájem neplatíme. Ty to umíš, každů babu oblbneš těma svýma kecama a třeba po stokoruně nám dovolí splácet.“
Jolana je k nezastavení.

„Zavři už tu papuli svojů nevymáchanů. Nebo ti jů takovů cáknu cez hubu, že ti eště kus zbude na záda!“ ozve se Dezidor, kterému pomalu dochází trpělivost.
„Radši povez, jakým autem pojedeme k tomu sůdu?“
Jolana při pohledu na ruce velikosti lopaty, zkrotla. Bez velkého rozmýšlení rozhodne:
„Asi od sousedů půjčíme tu starou rachotinu. Náhodou, sůdca koukne z okna a uvidí našu mercedésku a nevěří, že peníze nemáme. Ani od bratranca nepučíme, ten má bavoráka, prostě starů škodovku pojédem a basta.“
„A Imroška co? Zobereme ho sebou, lebo hlídání naň ho, máš?“  zeptá se Dežo už smířlivěji.
„Hm, Imroška zamotám do šátku, povím, že hlídání nemám, to mi ho musí nechat u sebe, snád tam dlůho nebudem, kdyžtak sednu na lavicu a nakrmím ho tam,“ odvětí Jolana po chvilce vzácného ticha.

Stará rachotina značky Škoda se přesunula k budově Krajského soudu. Děžo, na Jolaninu žádost, zaparkoval auto pěkně pod okny, aby bylo na první pohled jasné, že jejich finanční situace není nikterak růžová.
Pak už i s miminem v šátku zamířili k vchodovým dveřím. Jolana jako vždy, zabalená do pestrobarevného šálu, nasadila co možná nejzkroušenější výraz.
„Dežo, otvor ty dveře, já je s Imroškem neutáhnu, maj tu vrata, jak dyby jim sůd chtěl někdo celý ukrást! A co ty policajti, to abyzme nezdrhli, bo jak?“ Jolana nevychází z údivu.

„Madam, madam, co to děláte? Musíte tudy, musíte projít přes bezpečnostní rám!!“ zavelel mladý policista a nasměroval mohutnou Jolanu k rámu s pohyblivým pásem.
„Cez jaký krám?“ Radši  bych to vobešla, pán policista, máte tu  málo místa" protestuje Jolana.
„ Abych se vám tak s tou mojou zadnicou a kozama v tem krámě nezasekla, to byste mě museli vyšťuchovat. Sůd bych nestihla, byt by mi zobrali. Čo sme nějaký teroristi, abych snad v podprsence pašovala gulomet, nebo co? " Aby Jolana dodala svému proslovu patřičný důraz, poplácala se po obřích ňadrech.
Mladý policista jen zalapal po dechu.
„Ježíškuária, co to tu máte za dveře? A píská to....!“ vyděsila se Jolana.
„Položte na pás všechny kovové předměty,“ policista se snaží zvládnout situaci.
„Klíče vod  bejváku mi nemóžete zobrat! Šak nájem doplatím! ...čo to robíte....já nic neudělala....Dežo,  pomóc!
Jak to že tys prošel a  mě to nepustilo a Imroška to zobudilo, řvalo to jak mrcha!“
Rozpálila se Jolana do běla.

Když se konečně octitli na druhé straně bezpečnostního rámu, byl policista rád, že dvojice zmizela z dohledu.
Jolana se však naklonila k manželovi a svěřila se mu se svými obavami:
„Klůče sem tam nechat musela, snad sou to policajti poctivý, aby k nám nejeli a něco nezobrali, šak tam zlatý zuby po babě v šufleti mám, dědek neměl žadný, ten všechno tím jedním zubem rozemlel.“
Dežo si jen poplácal po kapse svého saka
„Neboj, mám jich vo vrecku, vyplivlo je to na druhý straně.“
Na Jolanině tváři se rozhostil spokojený výraz.

Dveře soudní síně se otevřely a dovnitř vstoupil asi šedesátiletý muž, oděný do černého taláru.
Usedl na své místo a hned se ulal slova:
„Tak co máme dnes na programu? Žaloba na manželé Gajdoščákovi za neplacení nájemného v obecním bytě“  odpoví si sám, sotva očima projede připravený spis.
„Tak co mi k tomu řeknete?“ zeptá se.
Jolana se mohutně nadechne. Při pokusu povstat jí však soudce zadrží .
„Zůstaňte raději sedět s tím dítětem.“
Při představě, jak se tato rozložitá žena, s miminem uvázaným u pasu, cpe do malé ohrádky, raději upustil od soudních formalit.

Jolana se zavrtěla zpět na lavici a bez okolků spustila:
„Přísahám,  pane sůdce, na smrt tady svýho starýho a tohodle ubohýho díťátka,  že bereme jen pár tisíc a eště teď mám kupovat sunar a plíny pro Imroška. Víte co to stojí? Z čeho máme žít? Cikáni potřebují maso a děcka žerů, jak celý zájezd i ten malý a to mu eště ani rok nejni, co teprv potom, až povyroste? A Aranka prachy nedá a bůhví estli nedonese další děcko za pár měsíců. Moja mama dvanáct děcek porodila, bez pupku jí ani neznali.“
Jolana je rozjetá jako parní lokomotiva. Chrlí jednu větu za druhou. Bez pauzy a bez jediného nádechu. Jako důkaz vyzdvihuje malého do výšky, aby soudce dobře viděl to "ubohý dítě".

Soudce jí však přesto přerušil:
„A co vaše dcera, o syna nemá zájem?“
„Ale co to vykládáte pan sůdca,“ skočí mu  Jolana opět do řeči.
Pár vteřin jí postačilo na nabrání zásoby kyslíku pro dalších několik vět.
„Šak má zájem. Má. Jak by ne! Volala, estli Imroška může povozit, tak sem jí hned řekla:
"A peníze nedáš, bo co?" Tak, že si půjčí a přinese po neděli. Hned bych na splátku dala. Pán sůdca, vy taký rozumný človek, chytrý, študovaný , vy musíte pochopiť, že  já platit chci, ale copak možu? Na nájmu jen stodvácet tisíc dlužím a oni nadělájů, jako bych jim mamu zabila! Snad počkat možů. Já poctivě nájem platím. Jen teďka to ňák po čtrnáctkrát nevyšlo. Já sa o děcka musím postarat, budu ta pěstovatelka. Paní sociální říkala, že u nás vše v porjadku....a teď vy....vy, mě byt chcete zobrat? No to přece nemóžetě, Imroška by do kojeňáku strčili a ostatních našich děcek do  domova dali nebo nějakým cizím gádžům! To nedovolím, to radši šlapat po nocích budu. Šak děcka  by našu kultůůru nepoznaly. Pán súdca na kolenou vás prosím, za Imroška, za Aranku, starýho svýho, počkajte eště, buďte uznalý, já platit budu!"

Mohutný nádech zajistil na pár vteřin ticho. Než se však soudce ujal slova Jolana opět spustila:
„My sme slušný cikáni. Jak dojdou peníze za Imroška, budů  váše. Já bych i televizi prodala, ale děcka co? Majů do kamen čumět ? To by taky k drogám mohly přečichnůt.  A bez práčky já taky nemožu být, šak peru tolik hadrů, jak pro celů ulici. Děcka se furt v bláťě rachtajů, čert aby jich zobral. Už jsem kompjůtr prodála a starýho zlatý cibule po dědkovi do zástavárny vodnesla, abych dluhy mazala, ale porád je to málo. To se mám já prodávat? To bych hambů rači zomrela. A kdo by taků starů cigáňu chcel? No uznajtě, pan sůdca. Nebo vy byste snad chcel? No řekněte sám. Móžu lebo němóžu?“

Na to soudce raději neodpověděl. Neměl slov. Nemohl si však nevšimnout udiveného pohledu vedle sedící slečny zapisovatelky.
„My si budeme muset zjistit vaše majetkové poměry.“ řekl nakonec a na sucho polkl.
„A to nemosíte, pan sůdce. Poměry já nemám.  Svému Dežovi sem stoprocentno věrná. Šak by mi cez hudu dal kdybych šla s jiným.To neznáte cikány.“ Vypálila rychle Jolana
„Mluvím o vašich ma-jet-ko-vých poměrech. Jestli máte vlastní byt, auto, nemovitosti.“ upřesnil podrážděně soudce. Docházelo mu, že tohle bude oříšek.
„Nemám, pán velkomožný, nemám. Ani tů nemovitost jak říkáte a auto je taká stará rachotina. Šak sa podívejte sám, naschvál jsme ju zaparkovali pod okny, aby ste jako líp viděl.“
Tohle byla Jolany chvíle. Za každou cenu chtěla docílit toho, aby se soudce podíval z okna. Ten však neprojevil sebemenší zájem. A tak Jolana pokračovala:
„Šak tady Dežo vám řekne, že my sme slušní cigáni. Aj paní sociální vám to řekne, že vo děcka sa staráme, že jo Dežo.“

Dezidor povstal. Mohujně pokýval hlavou, zvedl pravou ruku a pronesl „Dyk jo, ne? A to přísahám!“
Soudce udiveně nadzvedl obočí. „Můžete mi to prosím, nějak upřesnit?“
„No, jako že jo!“ odvětil Dežo a zase si sedl.
Soudce se ale tentokráte odbýt nenechal
„Tak nám alespoň prozraďte, proč nepracujete, abyste svoji finanční situaci řešil. Jste přece zdravý chlap. Navíc vidím, že síly máte na rozdávání.“
Dežo předvedl eskamotérský kousek a scvrkl se, nahrbil a kdyby šel, tak kulhá.
„Kdeže zdravý, pan sůdca. Chabrus na záda sem a tén prevít išijas mám. Bere mě to furt, ani do hospody už sám nedójdu, natož do roboty.“ zaprotestoval Dežo.
Nikdo mu nebude podsouvat, že je zdravý! A aby ukázal, že není nějaký hej nebo počkej, musel se ohradit, proti té nespravedlnosti co ho potkala.
„Tady ty papalášové vo vládě si dávajů platy jako by boli kdoví jak chytrý a eště si na benzín berů a na byty přidávajů a chudák vobčan, aby na silnici skončil. Lebo pod nějakým tým, no....mostem! V dnešní době když se tí komnonauti po Marzu špacírují a lítajů do vesmíru, budu já bydlet vonku na mraze i s děckama! Tož, je ňáká spravedlnost?“

Dezidor Gajdoščák byl sám se sebou spokojen. Teď jim to nandal!
Soudce jen nevěřícně pokrčil rameny. Pohár trpělivosti právě přetekl.
Jolana zavětřila nebezpečí a zatahala spícího Imroška za nožičku. Ten se lekl a spustil hlasitý pláč.
„Pan sůdca, nebude vadit, když malého převinu a dám mu najézt?“ zeptala se bez vytáček.
Soudce, zřejmě z obavy, aby Jolana nevytáhla z haleny své obří ňadro, rychle zareagoval:
 „Jak už jsem řekl. Ověříme si vaše majetkové poměry a pošleme vám nové předvolání. Soud je odročen!“
Klepnutí kladívka ukončilo stání.
Bez dalších slov, opustil soudce, soudní síň.

Jolana vykroutila svou mohutnou zadnici z lavice a drcla do manžela.
„ Stávaj, de sa dóm! Dnes nám byt už nezoberů!“
Se vztyčenými hlavami opustili místnost. Malý Imro, zabaléný v Jolanině šátku, přestal brečet a opět spokojeně usnul. Bylo dobojováno!
Když se dvojice přiblížila k bezpečnostnímu rámu, Jolana odmítavě zavrtěla hlavou:
„Boha jeho, cez to už nepolezu. Dajtě si to opraviť, ať vám to tu neřve na lidi! Až tady pudu příště, ať to na mňa nehuláká!“
S těmito slovy prokličkovala okolo mladého  policisty, který se nezmohl na jediné slovo....