Podobnost čistě náhodná -kapitola 54.

Bože, to je zas den!
Tonda Vyhnil vytáhnul Amálku z postele už před půl šestou.
„Namaž mi ty housky a uvař kafe do tý velký termosky co si beru vždycky do práce.“
„Amálko, prosimtě, udělej mi tu sváču. Je fuk s čím to bude! Nechci aby mi ujel autobus. Do Zaječic to je do pořádnýho krpálu. Dneska bych to šlapal na kole fakt nerad.“

„Sakra, kde mám svýho kulicha?“ zeptal se naštvaně. Je si  jistý, že si ho včera tady někam připravil.
„Jo, tady je... Málčo, proč ho má na hlavě ten trpaslík?“ Amálka jen pokrčila rameny.
„To tys mu ho nasadil včera, jak jsi přišel z porady na Růžku. Říkal jsi mu miláčku a měl jsi strach, aby mu nebyla zima, když stojí u okna.“
Tonda je nervózní, nemá čas, vzpomínat na to, jak včera vyznával sádrošovi lásku.

Zajoch do něj vložil důvěru a on Tonda Vyhnilů, nemůže zklamat. Řeklo se v půl sedmé, tak tam bude přesně v půl sedmé. Přes to vlak nejede.
Amálka se snažila nepřekážet. Namazala housky, uvařila kafe, přihodila pár koláčů, co zbyly od včera a ze skříně vyhrábla zánovní pracovní rukavice.

Kmitá po kuchyni jen tak v noční košili. Až Tonda odejde, zaleze ještě na malou chvilku do postele. Je přece sobota. Tréning roztleskávaček má až od deseti hodin.
Pak upeče štrůdl a pojede se taky mrknout na ten Zaječický zázrak. Tonda se o nemovitosti, kterou si ředitel dětského domova pořídil, moc nezmiňuje. Dělá tajnosti, jako kdyby říďa koupil Kárlštejn.
A Amálka je tolik zvědavá. Dokonce ani Saša Slimáčková nic přesnějšího neví. A když to neví Saša, tak to už je co říct. Kolem té záhadné koupě se rozprostírá zaručeně nějaké tajemství. Určitě to bude něco honosného, vždyť to přece koupil ředitel!

Ještě pracovní boty, taška s montérkama a honem na zastávku. Tonda zrychluje tempo.
Brrr, to je zima! Ledový vítr mu ošlehl tvář hned mezi dveřmi. Fujtajbl. Lepší čas si Zajoch, ten kluk ušatá, vybrat nemohl! Taky si mohl tu haciendu pořídit až na jaře. Tonda cítil, jak se mu tesilky lepí na stehna a zimou mu drkotaly zuby.
„Ještě šálu!“ volá za ním starostlivá Amálie a s kabátem, jen tak přehozeným přes ramena, vyběhla za manželem na dvůr.
Tonda si omotal huňatý šál s třásněmi okolo krku a vyrazil k zastávce autobusu. Ještě pár metrů a pohodlně se usadí v zahřátém voze. Ta vidina ho žene vpřed.
Bohužel, ne dostatečně rychle. Amálčina starostlivá péče ho připravila o drahocené vteřiny.
Proboha, to snad néééééé!  To nemůže být pravda. K velkému zděšení Tonda zahlédl už jen koncová světla autobusové linky ve směru SENOCHRUPY-ZAJEČICE.

Ale Tonda Vyhnil není žádné béčko. Zahnul doprava a vyrazil do prudké stráně. Když to vezme přes lesejk, stihne autobus vedle ve vsi.
A Tonda pádí...leze do krpálu, funí, housky v silonové nákupní tašce se natřásají. Honem, honem!
Chvílemi je autobus vidět, jak si to šine mezi poli a zase se ztrácí z dohledu.
Tondovi už není zima. Naposledy se takhle naběhal na silvestrovském fotbale a ten taky nedopadl nijak slavně.
Uf. Už zase autobus vykouknul. Tonda Vyhnil se změnil v maratonského běžce.
A už je v cíli. Už ho doběhl...
Na zastávce sotva popadá dech, ale autobus teprve otvírá dveře.
„Čaues Tony!“ Kamarádi vystupují rozehřátí a veselý do mrazu a civí na Tondu, který trochu mimo zírá na ně:
„Zdar, klucííí. Já sem vám u nás ten autobus nestih' a tak sem si řek'....uf, nechte mě vydechnout...tak sem si jako řek', že ho chytim na další zastávce. No a sem tu, no...“
Všichni se dali do smíchu. Docela řvali:
„A že je další zastávka Zaječice, to ti nedošlo, ty vosle?“
Tonda konečně popadnul dech:
„Nejprv ne, ale jak sem se drápal do tý stráně a viděl zeshora Zajochovu chalupu, tak mi to došlo...ale co klucí, hlavně že sem tady, ne???“

Na cestu k chalupě si Tonda Vyhnil vzal Štefana a kámoše Kašpara a Hofmana. Stejně nemají do čeho píchnout, když je teď vyrazili z baní, a jsou to šikovní chlapi.
Vlasta Zajíček byl připraven, přesně podle Tondových instrukcí. Nakoupil materiál, pivo, nové montérky měl tuhé, že v nich dřep neudělal.
Autobus se mihnul okolo oken a to znamenalo, že za chvíli jsou tu. Tonda avizoval, že přiveze kamarády a Vlasta byl rád, že bude práce rychle hotová.
Buch,buch! Už jsou tady. Chlapi se hrnuli do chalupy jako velká voda. Povídají, představují se, jásají nad basou piv.
„Tak co, pánové. Nekecal sem, že ne? Tadyhle říďa koupil tuhle starou hajtru a kdybyste věděli za kolik. No ouplnej blázen.“
Tonda ukazuje okolo sebe, provádí kamarády, ukazuje, kde by dal lino, plastová okna a kam by se šikly ty obkládačky od něj ze stodoly. Futra by vyboural a dal železný a pěkně z venku břízolit, ať je vidět, že tu bydlí ředitel, ne?

Štefan otevřel pivo a zpozorněl:
„Hele šéfe, co ste jako chtěl dneska vopravit?“
Vlasta Zajíček, v šoku z novinek, které mu Tonda hodlá udělat na domečku mlčí a jen ukazuje na komín.
„No, esli to měl bejt komín, tak to ste ale určitě neměl zatápět....“
„Dem do hospody, chlapi. Velkej Sulc má votevřeno a tady mistr musí uhasit kamna a my počkáme, až bude komín studenej.“

Tondova Amálka přijela na kole. Šátek, velikosti ubrusu, si omotala okolo pusy, navlíkla palčáky a do košíku na nosič vyskládala štrůdl, kastrůlek s kuřecí polévkou (přichytila pokličku zavařovačkou, aby se ta dobrota nevylila) a tlusté ponožky, které pletla každou zimu ze zbytků svetrů. Tyhle byly zářivě zelené, jen na okraji vyšla vlna růžová.
Byly pro Zajíčka. Amálka nechtěla přijet na výzvědy s prázdnou a kterému chlapovi by se fusekle nehodily, že ano.

Do Zaječic dorazila za nepoměrně kratší dobu než Tonda. Trochu "zakufrovala" u novostaveb, kde marně hledala Zajochovu rezidenci. Po několika marných pokusech, doptat se na Zajíčka, kterého místní ještě neznali, začala se dožadovat svého Tondy.
Tondu Vyhnila ze Senochrup znal v Zaječicích každý a jeho přespolní běh vidělo i několik místních drben.
„Jo, ty hledáš Toníka? Toho sem viděla, přiletěl k autobusu a když přijeli ti jeho kumpáni, tak šli k tý starý chalupě...jo, k tý, kousek od zastávky“ stará informátorka ukázala Amálce holí směr a kousek střechy Zajíčkovy "vily", která byl vidět.
Amálka šlápla do pedálů. Mrzlo řádně a šátek na obličeji jí už přimrzal k nosním dírkám.
Konečně stála před chalupou. Z komína ani proužek dýmu, všude ticho...
Najednou se zpoza chalupy vynořil chlapík, obličej celý černý, v ruce kýbl.
„Dobrý den, hledáte někoho? Ale nevím, jestli vám pomůže, jsem tu krátce.“ Vlasta postavil kýbl a došel k vrátkům.
Amálka byla zaskočená. Jednoho ředitele už viděla, sice to byl ředitel mlíkárny, ale takhle rozhodně nevypadal.
Aby se tak její Tonda zase zapletl do nějakého maléru.
„Já vezu štrůdl....“ zamumlala skrz šátek.
Vlasta Zajíček se usmál. „Pro mě? To je bezva. Štrůdl mám rád.“
Amálka couvla od vrátek.
„Pro mýho Tondu!“
„Vy jistě budete Amálka Vyhnilová.“ Vlastovi konečně došlo, kdo že ta paní může být.
„Tonda tu bude s chlapama za chvilku, musel jsem uhasit kamna, aby opravili ten zatracený komín. Půjdete dál?“
To už Amálky kolo vjíždělo na dvorek.

Než se vrátil Tonda od "Velkýho Sulce" byl komín připravený k opravě a Vlasta Zajíček s Amálkou Vyhnilovou snědli půlku štrůdlu.
Když došlo na seznamovací dar - ponožky - Vlasta nejprve zaváhal. Kombinace barev a tloušťka vlny naznačovaly, že do normálních bot prostě nepůjdou, do sandálů v létě...to Vlasta zavrhnul ihned, i když Tonda to takhle nosí, jak ho ujistila Amálka.
Ale řešení se našlo. Do postele nebo gumáků jsou ponožky jako dělané. A hřát budou docela určitě, tím si byl Vlasta jist.

„Hele Málča je tu, na výzvědách...“ ozvalo se zvenku. Chlapi se nahrnuli dovnitř chalupy a pustili se do práce
Nakonec se podařilo komín ubourat a opravit, zbyl čas i na prasklou zeď za kachlákama, který by chlapi zbourali, ale Vlasta trval na opravě.
Šlo to všechno dobře a Tonda s kamarádama dostal od Vlasty nabídku na rekonstrukci celé chalupy, ovšem podle Vlastových představ. Žádná železná futra, kachličky ani lino. Všechno pěkně po staru, původní a ruční práce.
Tonda si sice ťukal na čelo, ale co, pro Zajocha všecičko, hlavně, aby se brzy zapomnělo, jak dobíhal autobus ze Senochrup do Zaječic.