Podobnost čistě náhodná -kapitola 55.

Dlouho se sousedé v činžovním domě domnívali, že ti dva mladí muži, Kuba Novotný a Michal Kočička, jsou bratři nebo přátelé.
Nebylo by to nic divného, v dnešní době, že si studenti a kamarádi, pronajímají byt dohromady. Nájmy jsou drahé, člověk hned tak k bytu nepřijde.
Kuba a Michal už vystřídali spoustu podnájmů, pokojů i bydlení v rodinném domku si zkusili. Nějaký čas to bylo vždycky dobré. Oba byli přátelští, zdravili se starousedlíky, přidrželi dveře, když bylo třeba a pomohli s nákupem starší paní.
Dámské návštěvy se u nich také objevovaly zřídka. Spíš si žili sami pro sebe.
Z jejich bytu se ozývala vážná hudba, vášnivé debaty obou mladých mužů byly slyšet přes dveře a pořád se usmívali.

Když je někdo skoro pořád šťastný, začne být zákonitě podezřelý.
Co na tom, že uklízí pravidelně společné prostory podle rozpisu, co na tom, že nevede divoký život.
Spokojenost se neodpouští, ba co víc, je divná.
Každý nadává, má dluhy, opustila ho žena, pije nebo střídá partnery...

Partner. To bylo po čase divné každému, kdo Michala a Kubu poznali. Nikdy je nikdo neviděl s žádnou ženskou, nikdy se nevedli za ruku s mladou krasavicí a že by o ně holky z baráku nestály, to se říct opravdu nedalo.
Pod různými záminkami se mladší i starší dámy, snažily o jejich pozornost, rády by se nechaly pozvat do čistě pánského bytu.
Dokonce ani pošťačka nemohla podat důvěrné informace, protože mladí páni jí nikdy nepozvali ani do chodbičky, kde by mohla nakouknout dál.
Nikdo nevěděl o soukromí tajemných mladíků zhola nic a to dráždilo všechny zpravodajky v okolí.

Až jednou.
V bytě pod nimi vypuknul malý požár. Stará paní Soukupová si ohřívala ve své garsonce donesený oběd v kastrůlku a zapomněla...Od hrnce chytla utěrka, od utěrky linka, od linky zástěra, která visela u sporáku. Šlo to rychle a než se babička vzpamatovala, čmoudilo to víc, než by si kdo pomyslel.
Zavolat hasiče napadlo někoho zvenku, kdo venčil dole u domu psa.
Kouř se valil z okna a všechno vypadalo hrozivě.
Za pár minut přijeli hasiči i s houkačkou. Voda se valila ze stříkačky ostošest a promočila byt paní Soukupové i byt pod ní.

Když se vrátil Kuba domů, našel dveře dokořán. Venku postávali sousedé a hlasitě diskutovali o požáru. Když Kubu uviděli, tak zmlkli.
Kuba jen nevěřícně zíral na vyražené dveře, osobní věci, které byly původně uvnitř bytu byly naházené na jedné hromadě v předsíni.
Michal už uvnitř uklízel tu promočenou spoušť.
"To je, co?" prohodil směrem ke Kubovi. "Vůbec si těch venku nevšímej, vrazili sem, aby se jako podívali, co máme za škodu, ale přitom byli normálně zvědaví jako opice."
"No a našli co hledali?" hořce se usmál Kuba.
"Vidíš, ne? Hned jak vtrhli do ložnice a viděli jen jednu postel, měls je slyšet."
"Radši mi to prosímtě ani neříkej."

"Jo tak teplouši se nám tady usadili!"
"Lidičky, já věděla, že s nima není něco vpořádku, viděli jste ty jejich voči? Jak divně se dívali po našem Pepíkovi?"
"Neblázněte, homosexuál není pedofil" jediný pozitivní hlas zanikl v nastalé vřavě.

"Já ti nevím, Míšo. Asi bychom odtud měli vypadnout" Kuba vybíral mokrá CD z hromady peřin a oblečení.
"Viděl jsem inzerát na pronájem bytu v té staré čtvrti. Tam moc lidí nebydlí. Nebo bychom mohli dát dohromady ty prašule z toho projektu, jak jsme spolu loni dělali a konečně si koupili svoje bydlení"
Kuba už dlouho myslel na to, jakou mají s Michalem budoucnost.
Byli spolu už deset let. To se nepodaří lecjakým heterákům, smáli se.
Pravdou ovšem bylo, že i v dnešní, uvolněné době, se raději ke své odlišné orientaci nehlásili a to, že se mají rádi, věděli jen blízcí přátelé.
Jejich rodiny se s tím nesmířily nikdy. Jenom Kubova máma občas zavolala, jak se má.
O tátovi se nezmínila nikdy.
Michal to měl jednodušší. Tátu nikdy neměl a mamka mu umřela dřív, než jí stačil říct, že se vnoučat nedočká.

I když oba chodili do práce, Michal měl dokonce vejšku a Kuba taky nebyl žádný hlupák, nikomu neškodili a řádně platili daně, lidi na ně stále koukali skrz prsty.
Ba ne, měli i mnoho přátel, kamarádek, které se svěřovali se svými láskami, kámoše na tenis a na pivo, známé kterým nevadilo, že jsou "buzny".
Nikdo neuměl tolik vtipů o teplouších jako Michal a Kuba se jim smál až slzel.

Vlastně měli všechno. Měli se rádi, měli fajn práci, přátele, měli i dost peněz. Dokonce jednu dobu uvažovali i o tom, že odejdou do ciziny, kde se jim zdál život snazší.
Nakonec zůstali. Měli rádi naše hory, hrady a zámky, milovali Krkonoše i Beskydy, dovolenou na Mácháči i na Lipně.

Jediné co neměli, byli děti.
To dá rozum, že dva chlapi nemůžou mít děti a i když by se našlo určitě dost ochotných děvčat, které by rády otěhotněly s fešnými chlapíky, vždycky by byli jenom víkendovými tatínky.
Do toho nechtěl Michal ani Kuba jít.
Mluvili o tom už víckrát. Chtěli dítě oba. Chtěli být rodiči i přes svou orientaci. Cítili se na to.
Bylo jim celkem jedno jestli holka nebo kluk.
Pro ně dva přicházela v úvahu jenom adopce. Nevěděli, jestli v Čechách už jsou homosexuální páry, které adoptovaly dítě. Netušili, jak moc je to složité ani jestli tím víc neublíží dítěti a sobě.
Jedno bylo jasné. Vyřeší si bydlení a potom se vezmou. Následovat by mělo, podle zavedeného scénáře dítě.
"Jaký si vezměš oblek?" Michal se zakřenil na Kubu.
"Copak oblek, ale tys mě ještě nepožádal o ruku" zakontroval Kuba.
"Hmm."
"Tak já, Michal Kočička, zvaný Kocourek, tě teda žádám: vezmeš si mě za muže?"
"Jo, rád si tě vezmu, jsi moje láska Míšo" a Kuba vlepil Michalovi pusu úplně jako z filmu....