Podobnost čistě náhodná -kapitola 56.

„Tak co dámy? Jako obvykle?“ zeptá se usměvavý číšník.
Zdena přikývne. „Dvě pressa prosím.“
„Ne, mladý muži, dnes nám doneste láhvinku červeného a vyberte nějaké dobré,“ poopraví objednávku Helena  Vetešníková a odhodí si svou bohatou  plamennou kštici z čela.
„My něco slavíme?" Zdena se udiveně zahledí na svou kolegyni. Ta jen pokrčí rameny a odpoví „Coby, vždycky je důvod k oslavě. Třeba to, že dneska se nám do cesty nepřipletla ta Gajdoščice. Hned je ten den o něco příjemnější.“
Zdena s povděkem zvedla skleničku a s chutí se napila. Co Vlasta Zajíček řádí na své nové Haluzně, jak svému domu říká, cítí se Zdena zase sama.
„Nedá se říci, že se s těmi zájemci o pěstounskou péči zrovna roztrhl pytel.“ spustí , když číšník zmizí z dohledu. Helena si povzdechne „Tak a už jsme zase u práce!“ obě se tomu zasmějí. O čem jiném by si taky spolu měly povídat? Obě jsou samy a obě se s tím už vyrovnaly. Zdena má kocoura a Helena kočky bytostně nesnáší. Ani přátelství mezi Zdenou Vostrou a Vlastou Zajíčkem není to správné téma k hovoru. Zatím co ho Zdena pokládá za fajn chlapa a skvělého ředitele, na vznětlivou Helenu působí Zajoch spíš jako červený hadr na býka. V jejích očích to je hňup, který si nechá do všeho mluvit a nic nedotáhne do konce. Vnímá ho jako životního ztrokotance.
Jak ale ty dvě otevřou téma pěstounská péče, nevědí kdy skončit.
„Ještě psychotesty a pomalu bychom měly začít chystat přípravku.“ začne Helena. „Máme celkem sedm manželských párů.“
V minulé měsíci ještě další tři žádosti přibyly.
„Vážně?“ podiví se Zdena.
Helena přikývne. „A máme se na co těšit. Krom těch tvých Vyhnilů a mých  Hroudů s růžovým hajzlíkem, žádost podal i páreček homosexuálů.“
Zdena udiveně nadzvedla obočí „Tak to je v mojí praxi poprvé. Na to jsem sama zvědavá.“
„Holka, to já vlastně taky. Což o to, zákon to umožňuje, ale jak to přijmou ostatní páry, to ti fakt neřeknu.“
„Pak tam máme ještě jeden zajímavý element.“ Helena se tajemně odmlčí.
Zdena nenaléhá, ví že to kolegině dlouho nevydrží. A má pravdu.
„Představ si, že si o dítě do pěstounky zažádal i nějaký anglický lord...“ Opět pauza.
Tentokráte to Zdena nevydržela a pobídla kolegyni aby pokračovala.
„No, on jen jako lord vypadá, pěknej, mladej, vlasy do culíku,  ale Angličan to je docela určitě. Za manželku si vzal Češku a v tom našem jazyce toho moc nenamluví. Přišli podat žádost prý  O SPOJENÍ. Ha ha...  Chvíli trvalo než jsme se dopracovali k tomu že má na mysli OSVOJENÍ. Ta jeho ho v tom klidně nechala. Prý si musí natrénovat výslovnost. Ha ha ha. Ale byli milí, ne jako ta  Megera Gajdoščice!!“
Zdena vrhla na kolegyni varovný pohled. „Nenecháváš si to tak trochu přerůst přes hlavu?“ zeptala se rychle. Heleniny tváře začaly totiž nápadně rudnout, jako vždy když se před ní vyslovilo tohle jméno.
„Ale ne,“ zavrtěla Helena svou zrzavou hlavou. „Já bych se jí prostě jen chtěla dostat na kobylku a pořád nevím jak na to. Je mi úplně jasné, že toho Imroše do pěstounky stejně dostanou. Zatímco ty druhý prarodiče to projedou na plný čáře! Co jsi vlastně zjistila. Už jste něco podnikly?“
Zdena odpovídá pomalu, jako by nad otázkou stále ještě přemýšlela „Zažádali jsme o předběžko. O pěstounskou péči samozřejmě, ale víš dobře jaké mají šance. O výsledku bych se měla dozvědět do sedmi dnů. Tak uvidíme.“ Na chvíli se odmlčí. Dolije do obou skleniček víno a po chvíli už veseleji pokračuje. „Tak koho tam vlastně ještě máme? Říkali jsme, že Vyhnilovy.“ při té představě se usměje.
„Pak Hroudovy,“ doplní Helena s podivným výrazem v očích „To jsou taky experti, ale myslím že to dají. On je trochu trclej, paní je zase rodilá hospodyňka. Dítě mají jen jedno.“
„Šťástkovi.“ vzpomene si Zdena. Hned se jí vybaví luxusní vila v obrovské zahradě, unavený podnikatel a unuděná manželka toužící po krásné holčičce. Nijak to nerozvede a Helena se na nic nezeptá.
„Pan a Paní Nebeských,“ zvedne Helena šestý  prst. „To jméno k nim fakt sedí. Oba jsou věřící, starají se o vlastní dvojčata a jedno z nich je těžce postižené. Chtějí pomoct nějakému postiženému dítěti.“ Zdena uznale kývne.
Já tam mám ještě žádost od nějakých Hofmanů, ale k těm se teprve chystám na prověřování podmínek. S paní jsem mluvila. Vlastní děti už mají z domu a tak si pěstounku zvolili jako další životní cestu. To jsou podle mě ideální žadatelé. Paní je rozhodnutá, ví co chce, pána jsem zatím neviděla, jen na fotce samozřejmě.“ Zdena se usměje. O tom jak moc se jí líbil své kolegyni přece vykládat nebude.
„Tak to máme sedm rodin. Na přípravku málo. Minimum je osm párů, tak snad se ještě někdo přihlásí,“ sečte a podtrhne Helena.
„No, nevím“ zapochybuje Zdena. „Ta letáčková kampaň už pominula a jak vidíš, žádná fronta před úřadem nebyla. To leda kdyby jsme snad někoho sami oslovili.“
„Jo, třeba Gajdoščákovy.“ utrousí s ironií Helena. Hlasitý výbuh smíchu nemohl přeslechnout ani opodál stojící číšník. Mrkl na dopitou láhev a hned přiběhl ke stolu.
„Ještě jednou?“ zeptal se.
„Ne, teď nám přineste, prosím, to presso“ rozhodne Helena. Cítí, že jí červené vínko žene horkost do tváří.
„Ty, Heleno, a proč vlatně ne?“ položí Zdena nevinnou otázku.
„Co ne?“ Helena nechápe.
„Proč ne ty Gajdoščákovy?“ upřesní Zdena a sáhne po jednom šálku lahodně vonícího pressa.
Helena odpoví bez zaváhání: „Prarodiče přece nepodstupují přípravku. To ze zákona nemusí.“
„Nemusí, ale zakázané to není! A když to vyžaduje zájem dítěte, mohli by jsme to prosadit.“  Zdena přemýšlí nahlas:
„Jsou problémoví, průkazně to nezvládají, potřebují pomoc, měli by se školit. A novela nám přece dává určité možnosti, né?“
Helena si s chutí přitáhne druhý šálek s kávou, rozkývá svou rudou kučeravou hlavu a v zelených očích jí vzplanou dva plamínky.
„To nemá chybu! Jen ta představa mě vrací chuť k životu. Dovedeš si to vůbec představit? Jolana Gajdoščáková se bude vzdělávat a školit!“
Zdena na kolegyni jen šibalsky mrkne: „A kdo ví, co tam předvede, bojovat se dá různými prostředky. Jednu bitvu jsme sice prohráli, ale válka..ta rozhodně ještě neskončila!“