Podobnost čistě náhodná -kapitola 59.

Marta Hroudová netrpělivě a po milionté uhladila neexistující faldy na krajkovém ubrusu a znovu koukla na hodiny.
Kde jen ten Hrouda může být? Jako popelář vstával opravdu brzo, ale také se celkem brzo vracel...
Konečně!
"Ahoj krasavice!" Hrouda v dobré náladě oklepal sníh z bot a vrazil Martě hubičku.
"Sama? Sama? Kde je Hroudička?" Maroš ze sebe s obtížemi sundával kombinézu a oranžový, erární  kulich letěl na věšák.
"Hroudička je na kroužku tvořivosti, má ho každý druhý týden, to nevíš?"
"To jsme tu sami? Žes nic neřekla?" lísal se Maroš
"Dej pokoj a jdi se vykoupat ať máme večer teplou vodu. Vždycky se tam rochníš a na nás zbyde jenom vlažná"

Hrouda odkráčel, trochu uraženě, že jeho lichotky nebyly vyslyšeny, do koupelny.
"Maroši, chtěla jsem s tebou mluvit. Nebudeš tam dlouho, že ne?"
Dokonce i Hrouda, z Marty hlasu pochopil, že to bude důležité.
"Neboj Marti, houknul do zvuku tekoucí vody, budu hotovej raz dva."

Nejdřív se vyvalil oblak páry a za ním Hrouda, v celé své kráse.
"Proč pořád jezdíš tak pozdě? " Marta měla najednou oči plné slz.
"Dřív jsi byl doma už v poledne a teď, teď každý den pozdě" Marta už opravdu plakala.
"Máro, jestli máš nějakou jinou, jestli už mě a Hroudičku nechceš, tak mi to řekni. Hned!"

Marián Hrouda byl v šoku. Tak o tohle jde.
"Ale Marti, já už ti to chtěl říct minule, ale byl jsem tak unavenej......"
"Já to asi nechci slyšet, Máro, tos mi neměl dělat. Zrovna teď, když si máme vzít tu holčičku, ach Máro...proč?
Marta Máru nepustila ke slovu a Hrouda nevěděl co dřív. Jestli vyprávět nebo sušit slzy.
"Marti, já ti přísahám..."
"Radši nepřísahej, co by to bylo jinýho. Furt jezdíš brzo a najednou pozdě, unavenej, ospalej...."

Hrouda nasadil přísný ton.
"Tak teď mě dobře poslouchej. Nikdy, za celej svůj život, jsem nechtěl víc, než tebe a tu naší malou vopici a jestli ještě jednou řekneš, že někoho mám, tak se vopravdu naštvu a pudu do hospody! "
"Vono je to úplně jinak, než si myslíš."
Marta k němu zvedla uslzený obličej a čekala.

"Minulej tejden mi přidělili novýho závozníka. Toho, co jezdí na stupačce a kutálí popelnice, víš. Nějakej Dezidor Gajdoščák, ale toho neznáš. Cikán jak poleno. Chlap jako hora, to jo, ale línej jak veš a to urážim vši, fakt. No a tohodle Deža poslali z pracáku, to víš, do práce se nehrnul, ale von ti má starou, ta by ho dovlekla na řetězu do práce, jak moc chtěla, aby dělal. Čert ví proč. A tenhle Dežo, to je fakt pracant. Jednou nepříde, podruhý zaspí, potom dělal, že uklouznul ze stupačky. Věčně skuhrá, že ho bolí záda. Furt ho někde lovíme, jak se hrabe v konťákách a hledá poklady domů, to bys nevěřila.No a to je to, proč jezdíme všude pozdě. Děsně nám to trvá, ale šéf řikal, že si ho nechá, že má nějaký menší daně, když je z pracáku nebo co a že stejně nebude makat dlouho, že takový zná. No, to je celý. Proto jezdím pozdě a jsem unavenej jako vůl, Martičko."

Marta poslouchala s otevřenou pusou. Tak takhle to je....a Hrouda byl k nezastavení.

"No a ta jeho pani, Jolana se menuje, tak ta dává Dežovi sebou místo svačiny kastroly. No jo, kastrůlky s vobědem a Děžo v poledne dycky žebrá v hospodě, aby mu to vohřáli. My si dáme voběd a kafe a von ty svoje halušky, holubky a jiný cikánský jídla. Furt sme se mu smáli, ale von ti mě dal jednou vochutnat ty holubky. Já nic lepšího nejed. Marti, vaříš bezvadně, hlavně se nezlob, ale tohle, tohle bylo... jak to řiká ta Hroudička...lu-xus-ní. Jo luxusní. Hned sem si řek vo recept, jako pro tebe, víš."

"Chceš mi Máro říct, že ti nechutná, co vařím?" Martě se ulevilo, že je pořád ta jediná na světě, ale trochu jí urazilo, že nějaká cikánka vaří líp než ona.
"Ne, ne, Marti, proboha, to ne. Vaříš výborně, ale tohle bylo jiný jídlo, to my doma nikdy neděláme, asi proto mi to tolik chutnalo..." Hrouda už couval od viditelně pitomého nápadu, že se u nich v kuchyni budou někdy válet holubky ve vlastní šťávě.

I Marta vytušila, že přestřelila.
Druhý den hlásila hned ve dveřích:
"No pojď, holubky sice nemáme, ale koupila jsem cikánskou klobásu, tak si pošmákneš"
"Jo a ten recept dones a nebo víš co? Pozvi ty Gajdoščákovi, třeba mi ta paní Jolana sama řekne, jak se to vaří. Holuby to ale doufám nejsou?"

"Marti, fakt chceš pozvat Gajdoščákovi k nám? No, von je sice lemra líná, ale jinak je s nim sranda a taky se ještě nic neztratilo, jako z auta, myslim..."
"Jo a ty holubky, to je nadívaný zelí. Normálně zelnej lupen a v něm je nějaký maso s rejží, ale víc nevim, to sem nepoznal."
"A na kdy je mám pozvat? Co třeba za tejden, Hroudička bude u babičky, tak si uděláme holubkovej mejdan, ne?" zašlebil se Mára a unavenej, usnul na gauči.