Podobnost čistě náhodná 36

Rychlík dorazil s dvacetiminutovým spožděním. Zdena se z něj nemotorně vykulila s velikým kufrem. Vlasta Zajíček na ní mával od dveří vyhřáté čekárny. „No to je dost, už jsem si myslel, že si budu muset skočit domů pro spacák.“
„A kde je teď vlastně to tvoje doma?“ zeptala se s neskrývaným zájmem Zdena. „V té tvé haciendě, v děcáku a nebo zase u mě na gauči?“
„No, kdyby to na pár týdnů mohlo být ještě u tebe na gauči, tak bych fakt nepohrdnul. Na baráku mi zamrzlo úplně všechno a v kanceláři to taky není zrovna ono. U tebe doma je všechno jak má být. Neboj, staral jsem se vzorně. Kytky jsem krmil, kocoura zalejval. V době tvé nepřítomnosti se tam nic mimořádného nedělo.“
Vlasta se zatvářil utrápeně. Výrazu bezbranného štěněte Zdena odolat nemohla. Ve skutečnosti jí ale jeho přítomnost vůbec nevadila. Dlouho se neviděli a novinky z Vlastova působiště jsou v poslední době mnohem zajímavější než seriály v televizi. Chyběl jí i Vlastův svérázný humor. Byla ráda že je doma.
Vlasta popadl velký kufr a zamířil na parkoviště. „My pojedeme autem?“ zeptala se Zdena na oko udiveně. Když narazila na kamarádův nechápavý výraz ve tváři, s úsměvem dodala. „Co ses stal vlastníkem nemovitosti, vidím tě častěji na kole.“
Vlasta se rozesmál. Představa toho, jak veze upjatou Zdenu s obrovským loďákem na rámu svého horáka ho pobavila. Po chvili však vážně konstatoval: „Čemu se divíš, když do Zaječic jede bus jednou denně? To jsem si teda dobře naběhl.“
„Tradáááá, nastupovat milostivá,“ komicky se uklonil a otevřel Zdeně dveře své obstarožní škodovky.
Vlasta si nikdy nepotrpěl na majetek, věci nehromadil a bylo mu jedno, jestli má manšestráky ze sekáče nebo džíny z obchodu. Taky auto měl už pár let a nehodlal se ho zbavit jen proto, že mělo nějaké ty mušky. Topení topilo i v létě, u spolujezdce nešlo stáhnout okýnko a vůbec, bylo lepší protáhnout bezpečnostní pás skrz držadlo dveří, aby se náhodou neotevřely. V zimě nějak nedoléhaly.
Vlastovi to nevadilo. Většinou jezdil sám, a to jen po městě, občas do haluzny v Zaječicích a nebo když potřebovala Saša do děcákové kuchyně pytel brambor a zrovna nebyl nikdo po ruce.
Auto poskočilo a vyrazilo s Vlastou a Zdenkou k domovu.

Velký mourovatý kocour přivítal svou paničku jak se patří. Zdena vybalila z tašky několik usmažených řízků a tácek s karbanátky vonícími po majoránce. „Zvu vás na večeři. Sestra mi toho na cestu zabalila tolik, jako kdybych jela na druhý konec světa.“ pronesla . Vlasta ani kocour neprotestovali.
„Mám kafe uvařit i pro něj?“ ukázal Vlasta na kocoura, který pod stolem požíral labužnicky svůj řízek bez hořčice i bez chleba.
Zdena se jen spokojeně usmála. Položila na stůl krabičku s cukrovím a počkala až dorazí do obýváku Vlasta s vonící kávou.
„Tak povídej a nešetři podrobnostmi. Co je tady nového?“ pobídla kamaráda sotva položil hrnky na stůl.

Vlastu dlouho pobízet nemusela. Rád vylíčil zážitky posledních dní. Vyprávěl o štědrém dni plném překvapení.  „Představ si Zdeni, že ten bernardýn od tebe už má jméno. Děti  ho pojmenovaly Bohouš. Stojí v hale i s tím soudkem na krku a Pepa ho každý den prověřuje, jestli se nestal zázrak a není v něm přece jen RUM. Doběhla jsi nás.“
Zdena se spokojeně usmívá a Vlasta pokračuje ve svém vyprávění. „A na Silvestra jsme se taky nenudili. Vzal jsem pár kluků na fotbalový zápas do Senochrup. Byl to spíš takový sranda mač, i když to nejspíš původním záměrem nebylo. Měli tam dokonce roztleskávačky. No, tedy spíš bych je nazval rozchechtávačky. Jedna lepší než druhá, ale dodaly tomu šťávu. Fakt, tos měla vidět. Všichni se bavili. A když dal Vyhnil toho vlastňáka...“
„Vyhnil? Počkej, Vyhnil...“ při těch slovech Zdena zpozorní. „Myslíš toho Antonína Vyhnila, co má u mě na stole žádost o pěstounskou péči?“
„Nóó, nejspíš toho Vyhnila,“ odpoví Vlasta, „pokud je ze Senochrup, tak takový druhý už určitě nikde neběhá. Tenhle je senochrupská rarita.“
Vlasta vylíčil průběh zápasu s míčem ve vlastní bráně, zmínil i Vyhnilovu tenisku trčící z bláta a předčasně vyhlášenou remízu z důvodů nulových zásob piva. „Roztleskávačky to rozbalily v hostinci. To si nedovedeš představit jaký sklidily aplaus. Chlapi furt chtěli, aby přidávaly, nemohli se nabažit. A kdybys viděla naší kuchařku Slimáčkovou, jak tomu šéfuje, položila by sis stejnou otázku jako já. Jestli jí není mezi těmi kastroly u nás v kuchyni škoda. My jsme se s dětma dlouho nezdrželi. Kluci si dali horký čaj a jeli jsme do domova. Měl jsem zase problémy s tím novým klukem, co k nám nedávno přišel. Nemůžeš z něj spustit na chvíli oči. Utíká, krade, žebrá po lidech peníze. S tím nás čekají pěkně horké chvíle.“

Zdena poslouchá. Hlavou se jí honí spoustu věcí. Je po svátcích a čeká ji fůra práce. V rodině Gajdoščákových se brzy narodí miminko. Ještě není na světě a už si prarodiče shánějí papíry na další pěstounku. Novela sice podmínky upravila tak, aby zneužívání dávek pěstounské péče nebylo jednoduché, ale při třech dětech prarodičům dávky pravděpodobně zůstanou. Gajdoščákovi jsou jedni z těch, kteří v tom umí chodit. Zdena ví, že udělají všechno proto, aby o odměnu pěstouna nepřišli. Naopak pro několik rodin, které se starají o jedno nebo dvě vnoučata, nový rok šťastně nezačíná. Zdena jim bude muset vysvětlovat, proč bude jejich rodinný rozpočet o pár tisícovek chudší.
Snad bude moci dopomoct i těmto rodinám k pěstounským dávkám, ale budou to mít složitější a ona taky. Tito prarodiče budou prokazovat, že jsou chudí jak kostelní myš a stát jim potom milostivě nějakou tu korunu přidá. Ne všude to ale půjde. Tím si byla Zdena jistá už teď.
Hned v příštím týdnu jí čeká šetření v několika rodinách nových žadatelů. Vyhnilovi jsou jedni z nich. Zdena si raději ani nepředstavuje, co jí v Senochrupech čeká. Z Vlastova vyprávění a jednoho osobního setkání s Antonínem Vyhnilem si už nějaký obrázek udělala, to podstatné ale teprve přijde. K Hroudům se vypraví ve stejném týdnu. Díky svátkům žádosti leží na jejím stole déle, než je jejím zvykem.
Vlasta ještě chvíli líčí veselé historky z fotbalového mače. Zdena ho ale už moc nevnímá. Pro ní už období klidu a míru skončilo. Zítra začíná první pracovní den v novém roce. Je třeba se na něj pořádně připravit.
„Tak jo, je pozdě, jdeme si lehnout, ať to zítra všechno ustojíme.“ prohlásí Vlasta, kterému Zdenin ustaraný výraz neunikl. Zvedne skleničku se zbytkem červeného vína. „Zdeni! Kocoure! Ať je zítřek lepší než byl dnešek a ať jsou už všechny dny jen zalité sluncem! To jsem teda řekl pěknou blbost, ale krásný by to bylo co?“
Rok 2013 je tady a s ním další radosti i starosti všech, kterým není osud opuštěných dětí lhostejný.



Pro všechny zúčastněné je rok 2013 něčím vyjímečný. Ve skutečnosti to je zatím čistý, nepopsaný list papíru.
Vlasta Zajíček, ředitel dětského domova bude zvelebovat svou chalupu. A že to nebude jednoduché, je zřejmé už teď.
Zdenka Vostrá, sociální pracovnice bude bdít nad novými žadateli pro NRP a její vztyčený ukazováček bude hrozit těm, kteří se o svá dítka nestarají řádně.
Hroudovi s malou Hroudičkou budou snít svůj sen o holčičce z letáčku. Zůstane pouze u snu? Nebo se jejich rodina rozroste o dalšího člena? Kdoví.
Propluje Tonda Vyhnil a Amálie Vyhnilová přípravkou? Tak to zatím nevíme ani my!
A co Kašparovi, vrátí se jim vnoučkové? Pokud ano, procházka růžovým sadem je určitě nečeká.
Ani Tomáš Hofman před sebou nemá rok zalitý sluncem, ale to už opravdu předbíháme.

I další adepti se možná dočkají svých snů a osudy ostatních se propletou, záměrně či naprostou náhodou.
Vždyť mají před sebou celý rok  JEJICH PŘÍBĚHY SE TEPRVE PÍŠOU...