Podobnost čistě náhodná -kapitola 41.

Podnikatel Viktor Šťástka se z práce vrací každý den hodně pozdě. Ve svém novém Mercedesu zamíří k rodinému sídlu, usazenému v rozlehlé zahradě. Projede poslední ulicí a odbočí k příjezdové cestě. ”A do háje, od pátku zlobí elektronické otvírání brány, bude muset vystoupit a otevřít ručně.” proletí mu hlavou. Malinko ho to rozladí. Už, už se chystá vyzlézt z auta, když zahlédne souseda  jak vybíhá v domácích pantoflích ze svého domu a spěchá k bráně. Za pár okamžiků může Viktor vjet pohodlně na svůj pozemek. „Děkuji pane Michálku, a nebojte se myslím na Vás, hned po neděli tam zavolám a kluci vám to dovezou až domů.“
Pan Michálek vděčně zasalutuje, uctivě se ukloní, zavře bránu a zaběhne zpět do svého malého přízemního domku.
Viktor si dobře uvědomuje, že kdyby neměl známosti na vysokých místech, soused a jemu podobní by o něj nezavadili ani pohledem. Už dávno si na podobné jednání zvykl. 

„Miláčku, už přivezli ten sprchový box?“ Elizabeth Šťástková, manželka vždy upravená a svěží, líbá manžela na uvítanou.
„Nemůžu se dočket až ti v něm umeju záda...“
„Je mi líto, drahá, ale po těch všech úpravách, které sis navymýšlela, nemůžeš čekat, že to bude ze dne na den“ mile, ale trochu otráveně odpoví Viktor. „Vážně nevím, nač budeme mít ve sprchovém boxu i televizi.“ prohodí už sám pro sebe. Políbí svou krásnou ženu, zabalenou do hebkého růžového županu a zamíří do pracovny. Čeká ho ještě několik hovorů s obchodními partnery a příprava materiálů na ranní poradu.
Elizabeth se usadí do koženého křesílka. Nalije si skleničku dobrého pití a prohlíží si katalog s nejnovějšími módními hity.
Osmiletý Patrik už spí. Pusu kterou mu táta dá na dobrou noc, nejspíš nevnímá.

„Viktore, počítáš s tím, že zítra k nám dorazí ta paní Vostrá z úřadu?“ zeptá se Elizabeth manžela, který tiše zavírá dveře dětského pokoje.
„Ano, vím to. Jsem s ní domluvený, že ji po obědě vyzvednu a přivezu ji. Jsi si ale jistá, že to takhle chceš? Dítě není nový sprchový box, aby sis mohla nadiktovat jaký má být. Pochybuji, že bude podle tvých představ.“
Elizabeth ho probodne pohledem. „Tohle už jsme snad probrali! Moje vina to není, že nemůžeme mít děti. Já jsem příušnice neměla!“
„V tvém případě by to bylo stejně jedno.“ proletí Viktorovi hlavou. Nahlas však neřekne nic. Z lednice vytáhne láhev s perlivou vodou a zamíří zpět do pracovny.

Před rozlehlým areálem Šťástkovic sídla se Zdeně zatajil dech. Nově opravená brána se otevřela a vůž vjel do prostorné garáže. Po vydlážděném chodníčku prošli na obrovskou terasu. Minuli dvě řady pravidelně rostlých  tůjek lemujících veliký zastřešený bazén. Zdena obdivně prohlíží bohatou mozaiku na čelní zdi domu, poskládanou z drobných kamínků. Široké prosklené vchodové dveře se před nimi samy otevřou a Zdena s Viktorem se ocitnou v krásné prosvětlené hale vybavené nábytkem vyrobeným bezpochyby na zakázku. Výhled na udržovanou zahradu je úchvatný i teď v zimě. V létě to musí být úplný ráj na zemi. Zdena nic podobného ještě neviděla.
To už jim pomocnice v domácnosti odebírá kabáty a přináší domácí obuv.
Ze širokého schodiště schází dolů usměvavá Elizabeth. V novém kostýmku jí to opravdu sluší. Políbí manžela a mile se přivítá se Zdenou.  „Pojďte dál. Už jsme se na Vás těšili. Karolína, naše pomocnice, nám připravila malé občerstvení.“ Zdena se v duchu usmála. Opět se jí vybavila vpomínka na návštěvu v Senochrupech. Tady ji nejspíš hrnek s nápisem "BABIČKA" nečeká.
A nespletla se. Káva se podávala v nádherném porcelánu a malé občerstvení připomínalo spíš narozeninovou oslavu. Zákusky byly ale skvostné. Zdena se přistihla, že by nejraději nějaký zabalila domů Vlastovi. Ta myšlenka ji pobavila. Cestou domů mu koupí v cukrárně alespoň věnečky!

Následoval standartní pohovor a prohlídka domu. Elizabeth se nikterak netajila tím, že touží po krásném malém modrookém děvčátku s blonďatými lokýnkami do půli zad. Intelektem nadprůměrným a nejraději do adopce. O kontaktu s rodiči si myslí své. Nebýt tak dlouhé čekací doby na osvojení, pěstounskou péči by  vůbec nezvažovala. Hočička u nich bude jako v bavlnce. O tom Zdena nepochybovala ani na chvíli. Při pohledu na dva nádherné dětské pokoje se jí opět zatajil dech. Pokoj osmiletého Patrika vypadal jak podmořský svět. Postel byla ve tvaru vraku korábu, ztroskotaného u korálového útesu, vchod do pokoje se podobá podmořské jeskyni. Z modrých zdí na Zdenu hledí obří chobotnice s vykulenýma očima a hejno delfínů. Dominantou celého pokoje je však nepřehlédnutelné veliké akvárium zabudované ve zdi s opavdovými mořskými korály a pestrobarevnými rybkami zajímavých tvarů. Nádhera!!
Pokuj pro holčičku nebyl o nic méně velkolepý. Postel s nebesy. Na zdech růžoví motýlci a všude spousta světla. Obrovské okno s výhledem do nádherné zahrady dodalo pokoji kouzlo. Tady se musí cítit každá holčička jako princezna. Zdena ale věděla své? Ani ten nejdokonalejší luxus nedokáže zajistit vřelé láskyplné prostředí domova, když se nerozhoří jiskra. A Zdena si nemohla nepovšimnout toho, že Elizabeth Šťástková má o holčičce, po které touží, jasné, těžko naplnitelné představy.

I tady Zdena opouští dům se smíšenými pocity. Viktor ji odveze až k úřadu. V autě spolu už nepromluví ani slovo. Podle jeho rozpaků Zdena pochopí, že možná není šťastný, jak by se na první pohled zdálo. Vidí ho jako milého, obětavého člověka, který se stal zajatcem všeho toho luxusu. Práce ho plně zaměstnává, na ostatní mu moc času nezbývá. Dochází k závěru, že vlastně není co závidět.
Rozloučí se podáním rukou a domluvou že si zavolají, kdyby bylo třeba něco upřesnit.
Bílý Mercedes zamíří k domovu a Zdena do malé cukrárny na roku ulice kde bydlí.
„Dobrý den, dejte mi prosím čtyři věnečky a ten větrník.“ ukáže na posledních pár kousků povadlých zákusků.
Prodavačka nasází dortíky na tácek. Pak na Zdenu pohlédne a zeptá se: „Nechcete ještě toho indiánka, aby tu chudák nezůstal tak sám?“
Zdena s úsměvem přikývne. „Jen ho tam přihoďte, však on se u nás dlouho nezdrží.“
S táckem v ruce zamířila spokojeně k domovu. Vlasta s kocourem už na ni určitě čekají.