Podobnost čistě náhodná 38

V Martě Hroudové byla malá dušička.
Nervozně zaklepala na kancelář a když se ozvalo strohé „Dále,” nejraději by utekla. Papíry, které spolu s Marošem vyplnili, vstupenka do světa pěstounů, propocené a zohýbané rohy žádosti o pěstounskou péči, to bylo to jediné, co Martu donutilo znovu navštívit tu zrzavou fuchtli, jak Helenu Vetešníkovou, sociální pracovnici a kolegyni, mnohem příjemnější Zdeny Vostré, v duchu přejmenovala.

Helena Vetešníková, popíjela redukční čaj, který na obálce sliboval odbourání všech vánočních kil a zuřila. Její ohnivá hlava jakoby vzplála a horký nápoj jí vehnal ruměnec do tváří.
Na stole se jí přes svátky nakupila hromada spisů na vyřízení, do toho povinná školení k právě se rozjíždějící Novele zákona o ochraně dětí, nové žádosti o pěstounskou péči od lidí, kteří si představují, že k nim do rodiny připluje zlatý důl a další a další.

„Dále,“ štěkla nevrle a do dveří nakoukla Marta Hroudová se štosem papírů, tisknoucích na prsa.
„Dobrý den, já nesu ty vyplněné žádosti.“
„Hm, tak ukažte.“ Zrzavá fuchtle zalistovala v dotazníkách. „Doktora máte, výpis z rejstříku trestů si vyžádáme sami...Fotky jsou aktuální? Hm, máte pěkného chlapce.“
„To je naše Hroudička.“ opravila ji Marta a zahleděla se na fotku, kdy Mára s malou byli na houbách. Oba klobouky, košíky, gumáky...opravdu Hroudička vypadala jako kluk.
„Tak to bude všechno. Ještě k vám přijdu na šetření. Kdy se vám to hodí? Co třeba zítra, máme toho moc, víte?“
Marta byla rozhodnutá odkývat cokoli, i kdyby s ní chtěla ohnivá hlava jít hned teď domů, tak by neprotestovala.
„Jistě, zítra se nám to výborně hodí,“ vysoukala ze sebe a v duchu se už viděla jak letí domů a uklízí stokrát uklizený byt.
„Nashledanou.“
„Tak zítra, paní...paní...Hroudová.“ nakoukla do spisu a zvedla oči. Marta Hroudová už ale upalovala domů.

„Hroudo vstávej,“ zvedla Maroše hned doma z gauče. „Zítra přijde ta zrzavá Kunhuta na šetření. Tady je takovej bordel...“
„Prosimtě nešil. Kde je bordel? Furt jenom uklízíš.“
„Říkám ti Máro, vstaň z toho gauče! Ta baba přijde zítra. Musíme umýt okna a vymalovat ložnici. Bude z ní ten dětský pokoj, jak jsme říkali....Máro! Nečum na tu bednu! Říkal jsi, že jsi barvu už koupil, ne? Když to teď vymaluješ, tak je do večera ložnice suchá, vždyť se topí....Máro, vypni okamžitě tu televizi!“
Hlas Marty Hroudové byl ten nejhrozivější, jaký kdy Mára slyšel. Ještě nikdy s ním Martička takhle nemluvila.

Mára vyhrabal z kumbálu Primalex, nechal si v obchodu už namíchat barvu. Růžovou, aby měla Marta s Hroudičkou radost. Mělo to být překvapení, ale nějak jim to zapomněl říct. No, tak se dočkají teď, pomyslel si Marián a pomalu začal nábytek ověšovat igelitem.
Marta s Hroudičkou letěly do města, aby koupily nějaké pohoštění, Hroudičce nové bačkory - z těch jejích, domácích, lezly prsty. To by se rudovlásce nemuselo líbit. Taky ještě popadly nové ponožky pro Máru a osvěžovač vzduchu na záchod.
Všechno musí být dokonalé.

Je mnoho odstínů růžové: jako miminko, světlerůžová jako cukrová vata, růžová jako růže, růžová rtěnka, žvýkačka....růžová pastelová, křiklavá. Ano. Právě tu vybral Mára do pokojíku pro holčičku z letáčku. Krásně se bude  hodit k plavým vláskům až do pasu, jejich nové holčičky.
Hroudička chtěla vždycky pokojíček modrý, obláčkový. Tak měla modrý.
Hroudovi šla práce od ruky. Cákal štětkou všude. Růžové stěny, strop, radiátor, okna. Barvy měl opravdu dost a zbyla dokoncei po druhém nátěru.
Mára už vypadal jako růžové selátko. Čeho se dotknul vypadalo jako růžový bonbon.
Co bych tak ještě....ano! Záchod.
Toaleta Hroudových byla maličká, vymalováno bylo raz-dva.
A Hrouda byl spokojen. Blaženě si prohlížel své dílo. Přecházel z ložnice-pokojíčku na WC a zpět, nechávajíc za sebou růžové stopy.
Jak tak pochodoval bytem, pohledem zavadil o barevně blikající žárovičky v okně obýváku.
To je ono.
Růžovou stopou do obýváku a zpět. Nařasit žárovky všude, kde se dalo. Jedna šňůra zbyla i na "onu" místnost, kde osvětlila stoupačku i strop. A ende šlus.

„Co-to-je?“ Martě vypadly tašky z rukou. Hrouda se pyšně otočil na svou ženu: „To je, viď?“
Marta se nešťastně rozhlédla po růžovém šílenství.
„Kde všude TO je?“
„No,“ Maroš viděl, že první výkřiky nebyly asi projev štěstí „No, jenom ložnice a...a...záchod. Sama jsi řikala, že by chtěl vymalovat a mně zbyla barva. To ty furt řikáš, že je něco škoda vyhodit. Ty pořád šetříš.“ Mára se pokusil z pink neštěstí nějak vyvléknout.
„No, tos začal v tu správnou chvíli,“ zasyčela Marta.
„A co je to tady? Proč je ta barva v celém bytě? Panebože, to jsi musel lézt s těma botama všude?“
„Neboj, Marti, já ti to pomůžu uklidit, neboj. A Hroudička taky, viď?“
„Jo, mami. A až uvidíš ten záchod, tak vomdlíš, ale je to tam jako v NEBI.“ Hroudička svou bezprostředností donutila Martu, aby přeskočila tašky, odstrčila Hroudu a vrhla se na záchod.
„Teda Hroudo!!“ Další Martina slova zanikla v rachocení kyblíků, koštěte a napouštěné vody...Mára se pustil do úklidu.

Celá rodina myla, cídila a odbarvovala byt do pozdních nočních hodin. Marta nemluvila. Marián nemluvil. Hroudička mluvila pořád.
Když bylo po všem a poslední růžová stopa na toaletním papíru byla smyta - v tomto případě uškubnuta, postavila Marta na kafe a pronesla památnou větu: „Tak Máro, odteďka se budeme mít už jenom růžově.“ A poprvé za celý večer se na něj usmála.

Druhý den, zazvonila Helena Vetešníková u Hroudových přesně ve tři hodiny odpoledne.
Otevřít přišla Hroudička.
„Dobrý den, maminka si šla převlíknou tepláky. Chce si vzít šaty, aby se vám líbila. Jo a táta je v NEBI.“
Sociální pracovnice se zahleděla na děvčátko. Nebylo neobvyklé, že se žadatelé chtěli ukázat v tom nejlepším světle. S tím nebem ji holčička ale překvapila. Nevzpomínala si, že by to byla neúplná rodina.
No co. Asi jsem se překoukla ve spisu...
„Dobrý den, vítám vás.“ Marta Hroudová v květované blůzce s plisovanou sukní a čerstvě natočenými vlasy, působila velmi svěže a mile.
„Pojďte dál, připravily jsme něco ke kávě, viď Hroudičko?“

Posadily se okolo stolu v kuchyni, Marta nalila kávu sobě a čaj úřednici.
„Tak paní Hroudová, vy žijete pouze s dcerou, že?“
Marta zalapala po dechu. „Kdepak, to jsem asi špatně vyplnila dotazník“
„Ano, vím. Žijete s dcerou. Ona je sirotek?“
Marta zalapala po dechu podruhé. „Proč by měla být sirotek? My jsme normální celá  rodina!“
„Paní Hroudová, holčička mi to už řekla, zatajování informací není přípustné!“ To už i Helena Vešníková zvýšila hlas.
„Hroudičko, cos to tady paní napovídala?“
„Nechte tu malou napokoji. Jasně řekla, kde je její tatínek....“
Obě ženy upřely oči na Hroudičku a zároveň se ozval zvuk splachujícího se WC.
„No přece v NEBI.“

Když Marta s Mariánem uklízeli tu růžovou spoušť, vytáhnul Mára z elektriky všechna rozsvícená světýlka. V pokojíku i na záchodě, kde to chtěl, v náhlém růžovém pomatení smyslů, taky vyzdobit.
Proto Hroudička říkala, že je to tam "jak v nebi" a jak ten Mára seděl na hajzlíku a jak přišla ta socka-zrzka a jak se ptala...a sirotek...
Než si to všechno vysvětlili, nabyla Marta Hroudová dojem, že Helena Vetešníková, přece jen nebude taková "ochechule" jak se jevila napoprvé.
Probraly děti, manžele. I na ten pokojíček došlo. A moc se líbil.
I na záchod sociální pracovnice nakoukla. Stovka žárovek zářila omotaná okolo stoupačky až do stropu a všude růžové stěny....
„Máš pravdu, je to tu úplně jako v NEBI, Hroudičko.“