Podobnost čistě náhodná-kapitola 42.

Úřady práce i sociálky praskaly na začátku Nového roku ve švech. Vlastně úplně všude bylo lidí jako much.
Obchody lákají na mega slevy, všichni se vzpamatovávají z vichru, který odvál i kontokorent na účtech a mnoho lidí dostalo jako bonus vyhazov z práce.

Hroudovi s růžovým hajzlíkem, pokojíčkem snů a jedním platem, očekávali "verdikt" sociální pracovnice.
Budou vhodní náhradní rodiče? Svěří jim holčičku, o které se Martě Hroudové v noci už měsíce zdá?
Marián Hrouda nespavostí netrpěl. Netrpěl ani obavami z toho, že by někdo jeho Martičce nechtěl dát dítě. Mára věděl, že jeho žena dokáže nemožné.

Marta Hroudová seděla každý den za kasou místního supermarketu, kde všichni už věděli, že se zbláznila a chce si vzít dítě do pěstounské péče. Nejen, že ji holky z lahůdek a od regálů s mléčnými výrobky přemlouvaly, aby se do toho nehrnula, ale přišly i s další novinkou.
„Hele Marto, viděla sem v telce, že hledají pěstouny a to budeš ty s Márou, že jo?“ prsatá Hedva před sebou tlačila rudlík s pomazánkovým máslem a rukou hrábla po patičce od krájeného salámu.
„Jo, to víš, že to bude vona, taky sem to viděla, řikali, že jim přidaj' pěknej balík!“ křikla Vanda přes půl krámu, až se několik zákazníků otočilo.
„Balík? Jako peněz?“ Marta nad tím, že jako pěstouni budou dostávat nějaké peníze, vůbec nepřemýšlela.
„Se nedělej, dyť vám to museli na sociálce říct, kolik budete brát, ne?“ ženský jí nevěřily ani ťuk.
„Ne, nikdo nám nic neřek', ale já se teda neptala“ snažila se Marta o vysvětlení. Marně.
„Nekecej Marto. To bys musela bejt úplně blbá, aby sis brala nějakýho fakana, živila ho, starala se a nic jsi nedostávala. Sem slyšela, že je to dobrej džob. Dokonce snad mluvili o dvaceti tácích měsíčně!“
Marta Hroudová byla ohromena. Dvacet tisíc! To není možné. Proč jí o tom ta paní Vetešníková, když u nich byla na šetření, neřekla? To bude nějaká blbost. A vůbec, Vanda s Hedvou jsou udrbaný až hrůza, těm nemůže věřit.

A stejně to Martě nedalo. Celou cestu domů myslela na to, že by mohli s Márou dostat k holčičce i nějaké peníze. To by bylo něco. Stejně už nějakou dobu přemýšlela, jak to udělají, aby Hroudička i nová holčička měly všechno co ostatní. Marián práci pořád ještě nesehnal a jeden plat citelně chyběl.
Co když bude nová holčička zvyklá jezdit k moři nebo bude chtít drahou panenku co mluví, chodí, čůrá a tak? Všecko by jí Marta ráda dala, hlavně, aby je měla ráda, potom už to půjde samo.
Marta se do myšlenek zamotávala, přeskakovaly jí v hlavě z jedné představy do druhé.

Doma otevřela internet a zadala: odměna pěstouna. A už na ní vyskakovaly odkazy z ministerstva, z finančních portálů i virtuální kalkulačky.
„Maroši, pojď sem honem.“
Mára se zvedl z gauče. „Ahoj Marti, ty už jsi doma? Ani jsem tě neslyšel.“
„To já tě slyšela až před barák, chrápal jsi jako medvěd v zimním spánku.“ Marta si nasadila brýle na čtení a znovu se zahleděla na obrazovku jejich předpotopního počítače.
„Věděl jsi, že na tu holčičku dostaneme i peníze?“ zeptala se vcelku zbytečně.
„Fakt? To jako, že nám zaplatěj, že si jí vemem, jo?“
„Ale ne, dostaneme peníze na jídlo a tak. Taky odměnu, že se o ní staráme. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale ženský v krámě říkaly, že dostaneme dvacet tisíc.“
„No a co? Dostaneme?“ Máru to začalo zajímat. I on cítil, že jejich rodinná pokladna je prázdná. Sice měl rozjednané nějaké práce, ale nic jistého.
„Jo, dostaneme. Dvacet to nebude, ale osm tisíc ano a ještě na tu holčičku...příspěvek na potřeby se tomu říká.“
„Tak fajn. Hroudičku a tu novou princeznu budeš mít zajištěný a já můžu vzít zase ježdění, ne?“ Máru už doma svrběl zadek. Kamioňák bez kamionu dlouho nevydrží.

Druhý den v práci Marta vylíčila drbnám co a jak. Osm tisíc - hrubého! není žádný vejvar a na malou dostanou podle toho, kolik jí bude let, ale kolem pěti tisíc.
„Teda Marto a teď kápni božskou. Tys to nevěděla? Dyť dostaneš tolik jako je tvůj plat tady! To mi neřikej, že si lidi ty děcka neberou, když se to tak vyplatí.“ Hedva hodila svoje prsa na pult u krájeného zboží a zazubila se.
„To nás asi vopustíš, viď?“
„To nevím, uvidíme, jak na tom ta maličká bude.“ Martě už zase myšlenky letěly za holčičkou s dlouhými vlásky...


Pro Vlastu Zajíčka nezačaly první dny roku 2013 nijak bezvadně.
Během svátků přijal do děcáku další sourozeneckou skupinu, která si o kaprovi s bramborovým salátem mohla nechat leda tak zdát. Tak špinavé, hladové a zanedbané děti už dlouho neviděl.

Právě dolíčil Zdence příběh nově přijatých dětí a domluvili si schůzku, kdy se ona nebo někdo jiný ze sociálky zastaví v děcáku sepsat papíry o sourozencích.
„Řeknu ti Zdeni,“ Vlasta si nacpal do pusy celého indiánka a na chvíli se musel odmlčet, „řeknu ti, já bych ty lidi rovnou zavřel. udělají si děcka a chlastaj', hrajou bedny, mlátěj je...no a nic se neděje roky.“
Zdena Vostrá taky už za svou praxi, stejně jako Vlasta Zajíček, viděla moc a moc dětí, kterým celej slavnej systém nepomohl. Dokud děti neměly modřiny nebo na nich nebylo nic moc vidět, každý od týrání a zanedbávání dal ruce pryč. A taky se stalo, že když to někdo ohlásil, tak bylo pozdě.
Nejednou dostaly ženské z Ochrany dětí avízo, aby kontrolovaly tu a tu rodinu, pomáhaly dětem sehnat někoho na úkoly, zajišťovaly kroužky a nosily oblečení po svých dětech do domácností špinavých a smradlavých, domovů horších než psí kotec.
To bylo na práci sociální pracovnice nejsmutnější.
Ta veselejší část byla, že se přece jen tu a tam našli lidé, kteří si chtěli ty děti vzít domů a dát jim to, co v životě nepoznaly - mámu, tátu, leckdy sourozence a hromadu lásky.
Zrovna včera to probíraly se zrzavou Helenou, odvedle z kanclu, jak to brobíhalo na jejich šetřeních. Helena je baba princmetálová, náladová a někdy potvora, ale když ji člověk pozná blíž, zjistí, že by se pro ty děti rozkrájela.
No a právě Helena Vetešníková jí vyprávěla o Hroudových a jejich růžovém blikajícím nebi, o nedorozumnění se sirotkem a vůbec - o bezva dojmu, který na ni rodina Hroudových udělala.
Naoplátku jí Zdena povyprávěla dojmy s Vyhnilovými.

„Víš Vlasto, všechno není jenom špatné. Lidi se do pěstounky hlásí. Mám pro tebe tip na príma lidi, ale musí ještě na pohovor s psychologem a projít přípravkou. Jak jsem je ale poznala a i ty o kterých jsem slyšela od Heleny, ty se ti budou líbit. Ale budeme je obesílat až na jaře.
Čekáme, jestli se přihlásí ještě další zájemce, potom bychom otevřeli přípravku pro pěstouny a zájemce o adopci.“
Vlasta Zajíček olíznul cukr z papírového tácku.
„Zdeni, dík za dortíky, už jsem je neměl ani nepamatuju.“

Zdena se usmála. „Měj se a ukliď na chalupě, přijedu se brzo podívat.“