Podobnost čistě náhodná- kapitola 43.

Když poslední krabici se skleněnými ozdobami zasunul Tomáš Hofman do skříně, výrazně se mu ulevilo. Letošní svátky byly první, které prožili se Simonou sami.  Ta kraťoučká návštěva dospělých dcer nestála ani za zmínku.
"Buďte rádi, že máte klid." slýchá Tom od svých stejně starých známých, jejichž děti taky pozvolna opouští rodná hnízda. "Konečně se můžete zařídit po svém. Něco si dopřát. Někam se podívat. A až jednou přijdou vnoučata, budete odpočatí."
Tomáš ví, že tohle všechno je pravda, ale nedokáže prostě přehodit výhybku. Ne teď! V jeho světě se prach rozvířený  pobíháním capartů po domě ještě neusadil a to všetečné štěbetání mu neskutečně chybí.

Simona sundala z okna vánoční svícen a pestrobarevná světýlka. Při pohledu na otlučenou figurku sněhuláka, který stojí o vánocích v okně dětského pokoje už řadu let, jenom tiše povzdechla.
Jak ráda by vrátila čas do doby, kdy byly holky malé. Vždycky když svátky končily a ona sklízela výzdobu, děvčata svého sněhuláka bránily jako o život. Musel na jejich okně zůstat ještě několik dalších dní.
I loňské vánoce, alespoň na oko poškádlily tátu a bílého kamaráda odmítly vydat. Zato letos vklouznul do krabice spolu s ostatními ozdobami zcela bez povšimnutí.
Simona přiklopila víko krabice a dlouze se zamyslela. Měla pocit, jako by, spolu s vánoční dekorací, do papírové krabice ukládala i všechny ty krásné roky.

„A co kdybychom to zkusili?“ Simona nahlas vyslovila to, co jí pálilo už dlouho.
„Co? Co máme zkusit?“ zeptá se Tomáš bez většího zájmu.
„Myslím to, starat se, starat se o nějaké dítě. Já nevím, třeba by to nebylo špatný. Dřív mě to nenapadlo, ale hodně lidí to tak dělá, když jim odrostou jejich děti. Dětské domovy jsou přece plné dětí, které nemají rodiče.“
Simona ze sebe chrlí to, o čem přemýšlí už nějakou dobu. Teď, snad pod vlivem prázdných Vánoc, starého sněhuláka a smutku, který viděla v Tomášových očích, valí se z ní city jako lavina.
„No, co myslíš?“
Tomáše ta otázka dost zaskočila. Vnouče, to by si představit dovedl, ale cizí dítě?
Pohlédl na svou ženu a váhavě poznamenal. „Problém je v tom, že ty děti ale rodiče mají a nejsou to žádné holubí povahy a myslitelé. A ti kluci taky nebudou žádní andílci. Nedávno jsem jich pár viděl.“
„Kluci? Jaký kluci?“ podiví se Simona.
„Nemusíme mít přece kluka. Nebo ty bys ho chtěl?“
Tomáš s odpovědí nečeká. „Vlastně, já ti ani nevím. Ale fakt je, že kluka jsem si vždycky přál. Vždyť víš.“ Tomáš se zasnil.
„Zahrát si fotbal. Postavit autodráhu, mrknout se na hokej....“  Náhle se zarazil. Podíval se na Simonu.
„Ty jsi už něco zjišťovala? Jak tě to vůbec napadlo?“

Simona mlčí. Zvažuje každé slovo. Ani ona neví, co se v ní vlastně odehrává. Nebýt letáčku, s informací o pěstounské péči, který ji při poslední návštěvě dala Anička Kašparová, nikdy by jí to nejspíš na mysl nepřišlo.
„Asi bych to chtěla celé zažít ještě jednou. Kupovat hračky, číst pohádky, chodit na dětské hřiště.
Jestli budu česat culíčky nebo lepit rozbitá kolena to je mi vlastě úplně jedno.“

(Ještě chvíli potrvá než se uvidí jestli to semínko, myšlenka na přijetí dítěte, padne na úrodnou půdu a úspěšně vyklíčí nebo po čase zanikne. V každém případě už Simona zasela.A to dost hluboko....)

I u Kašparů se uklízí vánoční výzdoba. Nerozbalené balíčky Anička odnesla do pokoje, kde mají děti své postýlky. Pohladila plyšového slona sedícího na čistě povlečené válendě a oči se jí zalily slzami.
Vzpomínka na vnoučky jí vždycky zabolela. Dodnes o nich nikdo nic neví.

Jarda sundal z altánu venkovní osvětlení a odnesl ho do garáže. Nespěchal. Ze skulinky v kmeni starého ořešáku vylovil láhvinku se zbytkem domácí slivovičky, ještě že soused doplnil zásobu. Párkrát si loknul a vrátil poklad zpět do bezpečného úkrytu. Své tajemství střežil už léta. Kromě Tomáše Hofmana o něm neví jediná živá duše.
Jarda poplácal starouše po kmeni a uznale prohodil. „Na tebe je spoleh'. Ty mě nepráskneš.“
Zabouchnul dveře garáže, do králikárny hodil náruč sena a sebral pár vajec.
Zamířil do domu.
Anička právě dovařila rajskou a vůně oblíbené omáčky se linula celým domem.
„Ty mrchy slepičí vůbec nenesou a to není žádná zima.“ postěžoval si.
To už před něj jeho žena položila plný talíř olemovaný šesti knedlíky.
„Jez, ať to nemáš studený.“


Před domem projíždí policejní auto.
Anička zpozorněla a poodhrnula záclonku na okně. Nejspíš jedou do sousední ulice.
Krátké opakované zazvonění u venkovních dveří prozradilo, že se asi plete. I Jarda už odsunul talíř s nedojedeným obědem a následuje svou ženu ke dveřím.
Dva policisté a  žena v šedém kostýmku s kudrnatými vlasy, barvy plamenů, stojí na prahu jejich domu.
„Vy jste manželé Kašparovi? Rodiče Kamily Kašparové? “ zeptá se žena ostře a bylo vidět, že z nastalé situace nemá vůbec žádnou radost.
„Ano, ano, co se stalo? Něco je s dětmi?“ odpoví Anička vyděšeně.
„V bytě, kde se vaše dcera zdržovala došlo k požáru. Zřejmě se jednalo o varnu drog, ale tuto informaci zatím nemáme potvrzenou....“ paní v šedém je velmi zdrženlivá.
„Kde jsou děti? Co je s Kamilou?“ zopakuje Anička otázku.
Cítí, jak jí strach zbavuje všech smyslů. Není schopná v klidu vyslechnout, co se jí sociální pracovnice, Helena Vetešníková chystá sdělit.

„Nebojte se, vaše  dcera je v pořádku a děti máme v autě. Právě vám je vezeme. Tím jsem asi měla začít,“ omlouvá se Helena Vetešníková. Ani ji samotnou netěšilo podávat takové zprávy vyděšeným rodičům.
Někdy člověk dělá co může a stejně se prostě dětičky nevyvedou. Za svojí dlouhou praxi se naučila nedělat rychlé soudy.
O takových situacích, jako byla tahle, se zrovna bavily se Zdenou. Jedni na děti kašlou a druzí o ně stojí. Zdena i Helena už měly jasno, jejich prověřené rodiny dopadly dobře a postupují do dalších kol. Jak si povedou u psychologa je ale ještě ve hvězdách..

„Pokud byste si děti z nějakého důvodu nemohli převzít, je tady ještě možnost, umístit je do dětského domova a kojeckého ústavu.“
Anička odstrčila sociální pracovnici od dveří.
„Ne, to ne...“
Už neposlouchá. Na nic nečeká. Jen tak v pantoflích a bez kabátu vybíhá k policejnímu autu.
Pětiletý  Mareček babičku zahlédne. Sedí na zadním sedadle a zoufale se snaží  vyprostit z bezpečnostních pásů.  Vedle, v dětské autosedačce hlasitě brečí vyděšené čtyřměsíční mimino.........