Podobnost čistě náhodná- kapitola 44.

Anna Alžběta Nebeská a Samuel Nebeský byli stvořeni jeden pro druhého. Znali se od mateřské školy a i na základce po sobě pokukovali. Na chvíli se jejich cesty rozdělily, ale když po pár letech Mudr. Samuel Nebeský nastoupil do městské nemocnice jako posila dětského oddělení, hezčí sestřičku tam potkat nemohl. Anička byla půvabná a hlavně svobodná.
A potom šlo všechno tak rychle, jako kdyby těch pár roků nikdy nebylo. Svatbu měli v kostele a holčička a chlapeček se narodili jen pár měsíců po svatbě. Dvojčata. Holčička s dlouhými vlásky v šatičkách od Aničky, které jí ušila a klučík s odřeným kolínkem. A měli se krásně a rádi a všechno bylo fajn...

...tak fajn, že když chlapeček poprvé upadl ve školce do epileptického záchvatu, Anně i Samovi se zhroutil svět. Aby jednoho neštěstí nebylo málo, nezůstalo jen u epilepsie. Dostavilo se zpomalování vývoje a Sam dobře věděl, co to znamená. Mentální retardace, způsobená silnými záchvaty a krvácení do mozku.

Anička Nebeská se modlila k Bohu každý den, ale ten neslyšel. Malý chlapeček se jménem po tatínkovi se díval a díval a jeho oči byly víc a víc prázdné. Ne, nevzdáme to! Rozhodla se Anna a začala se Samíkem objíždět doktory, kapacity, k jakým až manželovy konexe dosáhly.
A stal se zázrak, Samík se sice neuzdravil ,ale nemoc nepokračovala, zpomalila se, záchvaty byly stále řidší a také každodenní cvičení neslo své ovoce.
Jedno ale bylo jasné. Chlapeček už nikdy nebude jako jiné děti.

Malá Betynka byla sluníčko. Milovala bratříčka a vůbec všechny a když se smála, Samík se taky smál. Vždycky ho spolehlivě rozveselila. Anna a Samuel byli příliš zaměstnáni nemocí svého syna, aby si povšimli, že Betynka se směje čím dál tím méně, hraje si sama více a občas i obrázky, které kreslí, jsou celé černou pastelkou.
Byla moc sama.

Když v televizi běžela reklama, kde hledají mámu a tátu pro opuštěné děti, očima visela Betynka na obrazovce jako přilepená. „Kde ty děti bydlí, tati?“
„V dětském domově, ale nemají se tam zle, neboj.“
„Já se nebojím tati, smutno je i když se nemáš zle, víš?“
Samuel se pozorně podíval na dceru: „Tobě je smutno? Víš, že tě máme rádi, ale se Samíkem je moc práce a tak se někdy stane, že musíš být jako velká holka.“ Panebože, co to plácám, jak může být malá holka velká, pomyslel si a vůbec, Samuel si nedokázal vybavit, kdy byl naposledy s Betynkou na procházce.
„A co kdybychom do toho domova zašli? Třeba by se tam našel kamarád pro smutnou princeznu.“ Samuelovi šla slova z pusy úplně sama od sebe. Jindy by nic takového neřekl, nevypustil by takový příslib bez toho, že se domluví s Annou. Ale už to bylo venku.
„Jo, tati, jo!!!“

Anna Nebeská se pozorně zadívala do Samuelových očí. Očí, které milovala od první chvíle, od prvního setkání.
„Myslíš, že je to dobrý nápad? Co když....“
„Když tam bude kamarád pro ... ? Ty bys nebyla pro, abychom si vzali dítě z děcáku? Třeba na návštěvu? Bety by byla ráda a taky....je to dobrej skutek, ne? Budou Vánoce, co to zkusit?“
„Same, s malým je tolik práce, v nemocnici mám půl úvazku a ještě další dítě? Nezbláznil ses?“

Samuel už viděl hodně dětí, které potřebují mámu. Jako doktor, víc než ostatní, řešil pruhy od řemenu a podlitiny od hadice od pračky. Takové děti se dostávají do domova a taky takové jako je jejich Samík.
„Miláčku, co bys řekla na to, že dáš výpověď. Měla bys čas na Samíka i na Betynu a třeba i nějaký kamarád by tady mohl občas být.“
„Ne, takhle to není správné.“ Anna cítila, že důvody pro přijetí dítěte musí mít i jiný základ než kamarád pro Betynku. „Lidi by si měli vzít dítě protože jim doma někdo chybí, protože se cítí na to, pomoci někomu...“
„No vidíš, vždyť to říkám, Samík a Betynka se na to cítí.“ Samuel si vždycky přál tři děti, ale po Samíkově nemoci přestal na Annu naléhat.
„Myslíš, že to zvládnu?“ zeptala se Anna.
„Snad zvládneme.“ odpověděl Samuel a dodal: „A ten důvod? Ten máš v srdci, Aničko.“

Samuel Nebeský vzal za ruku svou ženu, kterou miloval od mateřské školy a políbil jí. „Miluju tě a naše děti taky, je mnoho důvodů, které přesně neznám, ale vím, že by to tak mělo být.
Zítra vezmu děti a půjdem se zeptat Zajíčka. Víš, že jsem s ním bydlel na koleji? Jo, on studoval peďák a tuším, že dělá v děcáku vychovatele nebo snad ředitele, nevím určitě.“

Ten večer seděli všichni čtyři Nebeští v pokoji u krbu a mlčeli. Betynka malovala veselými barvičkami postavy kluků a holčiček, Anna jednou rukou hladila Samíkova zádíčka (vždycky ho to uklidňovalo) a druhou se držela Samuela.

Nebylo třeba cokoli říct.