Podobnost čistě náhodná- kapitola 45-
27.01.2013 20:48
Buch buch buch. Na dveře Zdeniny kanceláře se ozvalo hlasité zaklepání, připomínající spíše rány kladivem, než slušné požádání o vstup.
A také, že ano. Ještě Zdena nestačila říci "dále" a už se dveře rozletěly. Snědá hlava, s bohatou černou hřívou nakoukla do místnosti. Během další, těžko postřehnutelné vteřiny, stála obézní ženština v dlouhé pletené sukni, zahalená do velikého pestrobarevného šálu s třásněmi u stolu naproti sociální pracovnici.
"Dobrý den paní Gajdoščáková. No tak pojďte dál, když už jste tady." povzdechla si Zdena a nenápadně shrnula brýle a mobil do šuplíku.
To bude zase den!
"Dobrej deň paní sociální. Tak, kde to mám podepsať, abyste nám dali peníze za našeho malého Imra?"
"To nebude tak jednoduché, paní Gajdoščáková, už jsem vám to vysvětlovala několikrát. Posaďte se, musíme to znovu spolu probrat." odpoví Zdena trpělivě a ukázuje na dřevěné křesílko, umístěné na druhé straně stolu.
Jolana Gajdoščáková vykasá dlouhou pletenou sukni, parkrát se zavrtí a doslova našroubuje svou širokou zadnici do nabídnutého křesla.
Zdena jen těžce polkla a nemůže z obří Jolany odtrhnout oči.
Proboha! Vždyť ona s tou seslí na zadku bude snad muset nakonec i odejít!
Když se žena konečně usadila, popotáhla a elegantně si utřela nos do rukávu.
"Sem vám to už jednou říkala, že naša Aranka sa o děcka nepostará. Páni sociááální, děcka boty potřebujou, holka zase porodila, dávky nestačí, no co mám dělat, co? Mám jim trávu trhat?"
Jolana Gajdoščáková měla schopnost mluvit bez jediného nadechnutí.
"Malého Imra donesla ze špitálu rovnou k nám, co já chudák bába, s tím mám dělat? K dochtorovi musím dvácet kilometrů, starýmu řidíčák vzáli, no porádtě, paninko. A děcká řvou, bábo dej nám žvanec."
Další popotáhnutí na okamžik zastavilo litanii slov.
"No tak mi to napište, dyk vám vo nic nejde, vy máte péněz dost. Starej do práce nemůže, záda ho bolí, důchod nestačí"
Jolana rozhazuje rukama vysoko nad hlavou. Spíná je a výraz v její tváři je tak nešťastný, že i kámen by se ustrnul.
"To já vím paní Gajdoščáková. O tom odchodu vaší dcery mi to hlásili z nemocnice" odpoví Zdena.
"Utekla i s oblečením a dekou, která patři do vybavení novorozeneckého oddělení. Takhle to přece nejde!"
Jolana se mohutně nadechne.
Zdena má pocit, že slyší zapraskání erárního křesílka. Než však stačí cokoli podotknout, rozhorlená Jolana spustí další lavinu argumentů.
"Šak tam toho mají, no řekněte sama, paní sociální, co jim to udělá? Je to snad jejich? Chybí to někomu? Holka jen oblíkla Imra, zabalila ho do té déky. Nic neukrádla, panínko, jen pučila, zasa by vrátila, ona nejni zlodějka, dyť tam stejně nejni naposled, ne" Vysvětluje přesvědčivě Jolana.
"A kde na plény teďka vézmu, Aranka zase zmizéla a co já tády s nim sáma. Do hádru na podláhu ho motat nemožu. A co sunár, no. Drahý je jak zlatý zuby mojí prabáby. Aranka alimenty nedá a já? Já bych mu, chůďátkovi Imroškovi, od sebe pít dala, kdybych mohla. Však jsem jich sedum vodkojila, ale už mi obě vyschly. No, podívejte copat můžu?" Jolana zatřepe svými mohutnými ňadry.
Zdena má chvíli pocit, že nemá kam uhnout, aby ji nesrazila k zemi.
Ale ani to není konec! Ukřivděná Jolana Gajdoščáková poračuje jako kafemlýnek, ne a ne se zastavit.
"Bůhví, kdo jí to děcko urobil. Kéž by ho rakovina honila po poli!!! Sama neví. A kdo teda šecko zaplatí, no? Co mám teda dělat, poráďte!"
Lamentování a bědování nebere konce.
Zdena ví, že nemá smysl odporovat.
"Tady máte formuláře. Podejte si žádost a my si vás prověříme!" vypraví ze sebe a vytáhne štos formulářů.
"Paninko vy jste zlatá, uznalá, Pán Bůh vám to oplatí..."
Jolana vyrvala své pozadí z křesla, které získalo naprosto jiný tvar.
"A dybyste chtěla, můžu vám říct, co vás čeká. Umim to už vod mojí báby a ta zase od svojí."
Sociální pracovnice, Zdenka Vostrá toho měla právě tak dost.
"Děkuju vám, paní Gajdoščáková, jistě spěcháte za malým Imrem, ne?"
"Ale depa. Toho si vzal starej do hospody, chlapi ho chtěli vidět. To víte, každej mu něco dá na památku a taky aby se trochu provětral, co?"
Když se za Jolanou, s třísknutím, zabouchly dveře, otevřela dokořát i Zdena.
Taky se potřebovala trochu provětrat....
A také, že ano. Ještě Zdena nestačila říci "dále" a už se dveře rozletěly. Snědá hlava, s bohatou černou hřívou nakoukla do místnosti. Během další, těžko postřehnutelné vteřiny, stála obézní ženština v dlouhé pletené sukni, zahalená do velikého pestrobarevného šálu s třásněmi u stolu naproti sociální pracovnici.
"Dobrý den paní Gajdoščáková. No tak pojďte dál, když už jste tady." povzdechla si Zdena a nenápadně shrnula brýle a mobil do šuplíku.
To bude zase den!
"Dobrej deň paní sociální. Tak, kde to mám podepsať, abyste nám dali peníze za našeho malého Imra?"
"To nebude tak jednoduché, paní Gajdoščáková, už jsem vám to vysvětlovala několikrát. Posaďte se, musíme to znovu spolu probrat." odpoví Zdena trpělivě a ukázuje na dřevěné křesílko, umístěné na druhé straně stolu.
Jolana Gajdoščáková vykasá dlouhou pletenou sukni, parkrát se zavrtí a doslova našroubuje svou širokou zadnici do nabídnutého křesla.
Zdena jen těžce polkla a nemůže z obří Jolany odtrhnout oči.
Proboha! Vždyť ona s tou seslí na zadku bude snad muset nakonec i odejít!
Když se žena konečně usadila, popotáhla a elegantně si utřela nos do rukávu.
"Sem vám to už jednou říkala, že naša Aranka sa o děcka nepostará. Páni sociááální, děcka boty potřebujou, holka zase porodila, dávky nestačí, no co mám dělat, co? Mám jim trávu trhat?"
Jolana Gajdoščáková měla schopnost mluvit bez jediného nadechnutí.
"Malého Imra donesla ze špitálu rovnou k nám, co já chudák bába, s tím mám dělat? K dochtorovi musím dvácet kilometrů, starýmu řidíčák vzáli, no porádtě, paninko. A děcká řvou, bábo dej nám žvanec."
Další popotáhnutí na okamžik zastavilo litanii slov.
"No tak mi to napište, dyk vám vo nic nejde, vy máte péněz dost. Starej do práce nemůže, záda ho bolí, důchod nestačí"
Jolana rozhazuje rukama vysoko nad hlavou. Spíná je a výraz v její tváři je tak nešťastný, že i kámen by se ustrnul.
"To já vím paní Gajdoščáková. O tom odchodu vaší dcery mi to hlásili z nemocnice" odpoví Zdena.
"Utekla i s oblečením a dekou, která patři do vybavení novorozeneckého oddělení. Takhle to přece nejde!"
Jolana se mohutně nadechne.
Zdena má pocit, že slyší zapraskání erárního křesílka. Než však stačí cokoli podotknout, rozhorlená Jolana spustí další lavinu argumentů.
"Šak tam toho mají, no řekněte sama, paní sociální, co jim to udělá? Je to snad jejich? Chybí to někomu? Holka jen oblíkla Imra, zabalila ho do té déky. Nic neukrádla, panínko, jen pučila, zasa by vrátila, ona nejni zlodějka, dyť tam stejně nejni naposled, ne" Vysvětluje přesvědčivě Jolana.
"A kde na plény teďka vézmu, Aranka zase zmizéla a co já tády s nim sáma. Do hádru na podláhu ho motat nemožu. A co sunár, no. Drahý je jak zlatý zuby mojí prabáby. Aranka alimenty nedá a já? Já bych mu, chůďátkovi Imroškovi, od sebe pít dala, kdybych mohla. Však jsem jich sedum vodkojila, ale už mi obě vyschly. No, podívejte copat můžu?" Jolana zatřepe svými mohutnými ňadry.
Zdena má chvíli pocit, že nemá kam uhnout, aby ji nesrazila k zemi.
Ale ani to není konec! Ukřivděná Jolana Gajdoščáková poračuje jako kafemlýnek, ne a ne se zastavit.
"Bůhví, kdo jí to děcko urobil. Kéž by ho rakovina honila po poli!!! Sama neví. A kdo teda šecko zaplatí, no? Co mám teda dělat, poráďte!"
Lamentování a bědování nebere konce.
Zdena ví, že nemá smysl odporovat.
"Tady máte formuláře. Podejte si žádost a my si vás prověříme!" vypraví ze sebe a vytáhne štos formulářů.
"Paninko vy jste zlatá, uznalá, Pán Bůh vám to oplatí..."
Jolana vyrvala své pozadí z křesla, které získalo naprosto jiný tvar.
"A dybyste chtěla, můžu vám říct, co vás čeká. Umim to už vod mojí báby a ta zase od svojí."
Sociální pracovnice, Zdenka Vostrá toho měla právě tak dost.
"Děkuju vám, paní Gajdoščáková, jistě spěcháte za malým Imrem, ne?"
"Ale depa. Toho si vzal starej do hospody, chlapi ho chtěli vidět. To víte, každej mu něco dá na památku a taky aby se trochu provětral, co?"
Když se za Jolanou, s třísknutím, zabouchly dveře, otevřela dokořát i Zdena.
Taky se potřebovala trochu provětrat....
—————