Podobnost čistě náhodná- kapitola 46.

Pluh odhrnul sníh u autobusové zastávky a Vlasta Zajíček vykročil k chalupě.
Mrzlo jak na Sibiři a v chalupě by se neohřál ani Čuk a Geg.
Vlasta škrtl sirkou do připravených kamen a vzápětí se vyvalil čoud a dým ze všech otvorů, skulinek a dírek, které kamna měla. Vlasta, zocelen stále častějším pobytem na haluzně usoudil, že to bude studeným komínem.
Přiložil další nálož dřeva a otevřel okna dokořán. Kouř ven, mráz dovnitř.
„Halooo, sousede!“ ozvalo se odněkud zvenku, ale skrz kouřovou clonu nebylo nikoho vidět.
„Zatápíte, nebo hoříte?“ povědomý hlas se přibližoval. „To bude studenej komín...“ odborník přes komíny už stál ve dveřích.
„No nazdar,“ heknul Zajíček a od pusy se mu valila pára.
„Nazdar,“ zvesela se hrnul do světnice Tonda Vyhnil. „Koukám, že vám to porád čmoudí, co? Klidně se vám na to s klukama juknem, ale dneska ne. Ženský mají babinec a v hospodě je sanitární den asi pucujou půllitry nebo co, tak deme s chlapama bruslit.“ Tonda významně poklepal na hnědé polobotky, ke kterým byly přišroubované brusle.

„Jéžiši, ty jsou snad z muzea,“ prohlížel Vlasta brusle, zvané "šlajfky".
„Z múzeja teda ne, ale po dědkovi jsou docela určitě. Našel jsem je kdysi na půdě a jenom jsem je vobtáh na brusce. Jako nový, že jo? Jeden sběratel mi za ně málem urval ruce, ale já nedal.“
Tonda Vyhnil byl šťastnej chlap. V ušance a vaťáku, s teplým, jegrovo prádlem pod vyžehlenýma montérkama, pěkně do puků. Culil se jak sluníčko.
„Tak Zajdo, můžu vám tak řikat, slíbil sem, že z toho tady uděláme přepychovej bejvák a taky, že jo, ale začnem až v sobotu.“
„Když už mám být Zajda, tak abychom si snad tykali, co říkáš? Já jsem Vlasta.“ Zajíček natáhl ruku „A ty jsi Tonda, jestli se nepletu.“
„Jo, jo nepleteš, ale budu ti řikat Zajda, na Vlastu slyšej jenom ženský.To neni méno pro pořádnýho chlapa. A když si na to tykání nemůžem připít, tak deme bruslit. Ale nemysli si, že se z toho je tak vykroutíš.“
Vlasta sice netušil, z čeho by se měl vykroutit, ale mlhavě pochopil, že "tykačka"s Tondou Vyhnilem nebude zadarmo.
„Tondo, nemám brusle a taky jsem na tom nestál asi dvacet let.“
„Hele, to neva. Velkej Sulc, to je hospodskej, ten ti jedny pučí. Stejně nebruslí, je tak tlustej, že by vyryl do ledu rejhy.“
„A co helma?“ Vlasta se rozhodl ubránit svou čest, stůj co stůj.
„Jaká helma? Na co? Ty nemáš čepici?“ Tondovi evidentně ochrana před úrazem neříkala vůbec nic.
„No helma, abych si nerozbil hlavu, říkal jsem, že jsem na tom nestál...“
ƒ„Neboj, mám genitální nápad, Sulc má v hospodě blembák z vojny, vemu ti ho s bruslema.“
Vlasta Zajíček se rozchechtal.
„Tak to jo, máš fakt ge-ni-tál-ní nápady, Tondo.“
„Viď? Tak na ledu, za deset minut“ a Tonda Vyhnil zmizel. Bylo slyšet jen pohvizdování:  "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš..."

Zaječická požární nádrž měla několikero využití. V létě se v ní děcka koupaly, v zimě sloužila za kluziště a po celý rok plnila svou původní funkci, kdyby hořelo.
Po ledu se prohánělo pár chlapíků a na kraji klopýtaly na brusličkách malé děti.
„Tak, teď uvidíte, mistry. Všichni ven, zůstane jen hokejisti!“ Tonda už organizoval hokej, vyháněl děti a Vlastovi ukázal k lavičce.
„Tamdle to máš, dlužíš Velkýmu Sulcovi jedno magický voko.“
Zajoch si prohlédl zapůjčenou výstroj. Blembák byl zánovní a brusle byly o generaci mladší než tyTondovy, ale přece jen to modní výstřelek nebyl.
Začal se soukat do bruslí a snažil se vzpomenout, kdy vlastně naposledy bruslil. No jasně. Se svou bývalou ženou, když spolu chodili. Na městském stadionu byl led skoro pořád. On jí nosil brusle a ona ho držela za ruku, když šli domů.
„Děléééj,“ Tonda ho probral ze vzpomínek. Brusle byly naštěstí spíš větší než malé a zelená helma na půjčené zmijovce držela docela dobře.
Vyjel na led. Tady se nebylo čeho držet, mantinely na požární nádrži nejsou a tak se Vlasta Zajíček rozjel a......
Prááásk! Už ležel na zemi.
„Vstávej Zajdo! Na, tady máš hokejku, aby ses měl vo co vopřít.“ Tonda mu podal hokejku, odshora dolů obmotanou izolepou.
A Vlasta znovu. Bum, prásk. Válel se po ledu k obveselení všech a čumilů přibývalo.
„Hele, to je Jágr, co?“ hlásil Tonda všem okolostojícím hrdě a Vlasta měl pocit, že je dneska za obecního šaška.

Ale za chvíli to šlo líp a ještě líp a lépe. Sice to nebylo ono, jako tenkrát, ale jo, bylo to dobré.
„No vidíš, je to dobrý, to chce jenom trenink.“ Tonda Vyhnil okolo něj kroužil jako jestřáb. Fakt mu to šlo. Bylo vidět, že šlajfky prohání kdykoli je čas.

„To mi řekni, čeho seš ten řiditel. Řeči jdou různý, to víš, drbárna.“
„Jsem ředitel v dětském domově tady ve městě.“ Vlasta udýchaně, opatrně, zastavil a opřel se o mutaci hokejky.
„Tý vole, tak to znáš tu paničku, co u nás tudle byla na prohlídce, viď? Amálka napekla jak na svatbu a ještě sem se musel doma zouvat, dovedeš si to představit?“
Vlasta se usmál. „Byla u vás zrzka?“
„Ne, zrzka ne, to bych si všimnul, ale jinak byla docela pěkná, to jo.“
Aha, takže Zdena, pomyslel si Zajíček. „A co, dobrý?“ zeptal se, i když od Zdeny věděl, že sociální šetření dopadlo dobře, jen Zdena byla poněkud na rozpacích.
„To bys ses moh' jako přimluvit, dyž se znáte. Znáte se, že jo?“
„Jo, známe, ale mluvit jí do toho nemůžu.“
„Tak jí jenom řekni, že sme kámoši a bude to.“ Tonda Vyhnil zarejdoval ke kraji a modré oči se mu rozzářily.
„Dyť já mám děti rád a Amálce by to srdce utrhlo, kdyby nám žádnýho cvrčka nedali.“

Vlasta Zajíček si ho dobře prohlídnul. Když odmyslí oblečení, svérázný projev a "genitální" nápady, byl Tonda Vyhnil bezvadnej adept na nějakýho darebnýho kluka nebo holku, která si v životě užila svý.
Tonda s Amálkou se sice trochu vymykají standartním rodinám, ale ta nehraná bezelstnost, umění radovat se a žít, toho si Vlasta cenil víc, než vily s bazénem.
Bude o tom muset se Zdenou hodit řeč a dát doporučení.
„Tak víš co? Já s tou sociálkou promluvím. Třeba na mě dá, když jsem ředitel, ne?“ Vlasta si z Tondy utahoval, ale kdepak Vyhnil, ten přeborník ve skoku na špek, nepoznal nic.
„To bys fakt udělal? Hm, si kamarád, to se hned pozná, Zajochu.“
„Vidím to asi takhle:
Vlasta Zajíček, kamarád Tondy Vyhnila, čestně prohlašuje, že Vyhnilovi jsou ti nejsprávnější adepti na pěstounskou péči, jaké on, ředitel dětského domova, poznal.“
„Vlasto, ty Zajochu ušatá! To já pro tebe i ty brusle vod Sulce koupím, abys měl na čem jezdit.....“