Podobnost čistě náhodná- kapitola 47.

To, co už dlouho viselo ve vzduchu se stalo skutečností. Bude se propouštět! O polední pauze svolalo vedení  společnosti poradu. 
Povrchový, hnědouhelný důl, z ekologických důvodů ukončí svou činnost ke konci příštího měsíce. Vláda rozhodla o útlumu těžby hnědého uhlí, která musí ustoupit kultivaci životního prostředí.
Proběhne úprava terénu do původního stavu. Po čase se objekt  zatravní nebo promění ve vodní nádrž, určenou k rekreačním účelům. Nikoho to netěší.
V zaměstnaneckém poměru zůstane pouze četa určená k likvidaci velkostrojů, pásových dopravníků a přesýpací stanice. Ostatní zaměstnanci se holt zaevidují na úřadu práce.
Nebyla to rána z čistého nebe. O uzavření dolu se mluvilo už nejméně dva roky. Přesto tuto zprávu přijali chlapi s velkou nevolí. Jen hrstka z nich měla naději najít jiné místo a  odstupné ve výši trojnásobku platu, byla jen chabá náplast na pohled do nejisté budoucnosti.

„A jsme v hajzlu!!“ vyštěkne vztekle šestapadesátiletý Franta Bandas, mezi chlapy zvaný Bandaska.
„Dělám tu vod vyučení a teď potáhnu na pracák.“ vztekle kopne do plechovky povalující se před dílnou.
„Pozor, vole!“ sykne Jarda Kašpar, kterému plechová piksla proletěla přímo kolem hlavy.
 „Ale máš pravdu, budem v hajzlu, tedy na pracáku!“

I když si o uzavření dolu cvrlikali i vrabci na střeše, všichni doufali, že to hned tak nebude. Pro Jardu je vyhazov z práce o to komplikovanější, že jim před nedávnem přivezla sociálka domů oba jejich vnoučky. Dcera zmizela kdoví kam, kluci by jinak skončili v děcáku.
Starší Marek je pětiletý, ale chvíli neposedí. Celý den je v pohybu. Menšímu z chlapečků jsou sotva čtyři měsíce. Jardova manželka Anička s malým musela zůstat doma a tak místo slušného platu mzdové účení, pobírá jen rodičák.
Jardův vyhazov jejich rodinným rozpočtem pořádně zamíchá.

Po šichtě zaskočí chlapi na poradu do hospody "U tří koček".
Tomáš Hofman usrkává mlčky limonádu a do hovoru mu moc není. Nakonec přece sen utrousí:
 „Do háje! S manželkou jsme začali přemýšlet o tom, že by jsme si přece jen vzali nějaké to dítě z děcáku. Tohle se teď fakt nehodí. Vůbec nevím, jak jí to mám říct. Chlapi, já nikdy bez práce nebyl!“
„No jo, ale teď budeš, ...ale u tebe bych se toho až tak nebál." uklidňuje ho klapkař Venda, dobrá duše celé party. Se svými jadrnými poznámkami okořenil už nejedno nudné odpoledne. Tomášovi bylo jasné, že z kolegy žádné moudro nevypadne, ale každej nápad se hodí...
„No tak poraď, ty experte.“
Venca se zatvářil náramně důležitě. S kamennou tváří si změří Tomáše od hlavy k patě a po chvíli z něj vypadne, podle očekávání, blbost všech blbostí:
„S tvým ksichtem a figurou bys mohl jít z fleku dělat gigola.“
Tomáš se ušklíbne: „Nic chytrýho jsem od tebe nečekal, ale tohle?“
„A já ?“ vstoupí hbitě  do rozhovoru Jarda Kašpar.
„Co poradíš mě?“
Venca se opět krátce zamyslí. Usrkne ze své sklenice a i druhého kamaráda zrentgenuje pátravým pohledem. Dokonce mu otočí hlavou, aby viděl kamaráda z profilu. Pak pokýval hlavou a s vážným  klidem prohlásil:
„A ty, ty mu budeš dělat pasáka, aby na to řemeslo nebyl sám.“
Výbuch smíchu na chvíli odlehčil truchlivou atmosféru u velikého stolu. Možná to je naposledy co tu sedí všichni pohromadě. Další posezení, u většiny z nich, proběhne nejspíš na úřadu práce! Sakra.

Klíče zarachotily v zámku. Tomáš pověsil bundu na věšák v předsíni a zamířil si umýt ruce. Simona ho už netrpělivě očekávala.
„Ahoj lásko, jak bylo? Vyplnila jsem ty formuláře, jak jsme se domluvili.“
Položila na stůl hrnek s kafem a pokračovala směrem do koupelny:
„Leží to na stole v obýváku. Mrkni se, jestli tam mám ještě něco dopsat. Jakou máme představu o dítěti, to jsem nechala  na tobě.“ Simona je natěšená, chrlí to na Tomáše, sotva usedne do křesla.
Tom zběžně, bez zájmu, prolistuje štos papírů. Nemá vůbec chuť cokoli řešit.
Nemá vlastně náladu vůbec na nic. Po chvíli mlčení nakonec odhodí vyplněné formuláře na stůl. 
„Dopiš tam, že jsem nezaměstnaný!“
Simona zvedla ze země pár listů papírů, které přeletěly stůl.
„Co..?“ Nevěřícně zavrtí hlavou.
„Tak oni to vážně udělali? A můžou vůbec den ze dne propustit tolik lidí?“
Simona nemůže uvěřit tomu, že by to mohla být pravda. Zrovna teď!
Tomáš unaveně zavrčel: „To víš, že můžou! Nikoho to nezajímá! A není to den ze dne, dostaneme nějaké odstupné.“
Simona mlčky posbírá dotazníky rozházené po stole. Je jí jasné, že teď není vhodná chvíle na hovory o dítěti. Oba se musí s novou situací vyrovnat. Zná dobře svého manžela. Ví, že se dlouho vztekat nebude, teď ale potřebuje čas, aby si srovnal myšlenky a našel  smysl života v něčem jiném, než je jeho práce na milovaném obřím kolosu dobývajícím ze země hnědé uhlí.
I přes to všechno se Simona rozhodla nic neokládat a odnést vyplněné formuláře na příslušný úřad. Stejně šetření u nich doma proběhne až za několik týdnů. S paní Vostrou jsou už domluvené tak proč to odkládat?
Hodila přes sebe kabát a zamíří k úřadu.
Tomáš mezitím vylovil z ledničky vychlazené pivo a usadil se u televize.
Otráveně přecvakává jeden kanál za druhým. Ve skutečnosti nevnímá nic z toho co se na obrazovce odehrává.
Nevnímá vůbec nic.

Na chodbě, před kanceláří úřednice Zdeny Vostré je celkem prázdno. Z vedlejších dveří vychází mladý manželský pár. Podle výrazu z jejich tváře je patrné, že to, proč přišli dopadlo dobře. Oba se usmívají.
Simona vytáhla z kabelky lísteček s číslem, které vyplivl turniket a přistoupila blíž ke dveřím, aby zkontrolovala, jestli stojí před správnou kanceláří.
„Helejte, kampak? Se dočkáte paninko, teďka tam du já.“ obézní ženština v pestrobarevném šálu, omotaném kolem odřeného vlněného kabátu je slyšet až na konec chodby.
Simona odtrhla zrak od cedulky na dveřích a pohlédla na ženu:
„No, já se jen ujišťuji, že jsem tu správně.“ odpoví klidně.
Statná padesátnice tmavé pleti spokojeně pokývá hlavou:
„No dyk vo nic nejde. Helejte, estli jste si přišla vyřídít ty sociálky na dítě, tak to ste tu správně, to jo!. Jen nesmíte bejt blbá, jako se bát  vozvat, víte? Voni vám jinak nic nedaj, to já už mám vodzkoušený. A jestli tam dete v tomhle drahým kabátu, tak s ničím moc nepočítejte! Na to voni sou kór vopatrný.“

Dveře se otevřely. Simona raději poodstoupila kousek stranou. Nechtěla riskovat srážku s mamutem, až se žena povalí kolem ní.
Ta se však ze sedačky neodlepila. Hlasitě se vysmrká a pak  prohodí směrem k Simoně:
„No, tak děte vy, já stejně čekám na starýho, musí tu zas něco podepsat. To je furt něco, než nám dají pár korun, nadělají s tím obštrukcí, jako by to dávali ze svýho.“
Simona na nic nečekala a bez otálení vplula do kanceláře.


„Dobrý den paní Hofmanová,“ usměje se Zdena, hned jak očima projede iniciály na vyplněném formuláři.
„Posaďte se, bude to chvíli trvat.“
Simona se usadila do pohodlného křesílka.
 Zdena beze slov prolistuje štos papírů. Sem tam položí doplňující otázku. Spokojeně pokyvuje hlavou.
„Konečně žadatelé, jaké potřebujeme. Manželství trvá  řadu let, děti zajištěné, věk ideální, zaměstnání stabilní....“
Při posledních slovech jí Simona zarazí. „Tady je právě problém, o kterém jsem s vámi chtěla mluvit.“ spustí s obavami v hlase.
Zdena zvedne zrak od rozečtených papírů:
„Copak?“ zeptá se zvědavě.
Simona nejistě pokračuje: „Manžel přišel o práci na šachtě, dělal tam přes deset let. Nebude to problém?“
Zdena rozptýlí její obavy: „Ne, to určitě nebude problém. Alespoň ne teď. Máte před sebou celou řadu formalit, které je třeba vyřídit, než k vám nějaké dítě příjde. Do té doby může být všechno jinak. Musíte si vyřídit lékařská vyšetření, posudek z Obecního úřadu o vaší bezúhonosti, výpis z rejstříku trestů, posudek v zaměstnání (pokud tedy je). Čeká vás šetření poměrů u vás doma. To budu dělat já nebo moje kolegyně, tak se ničeho nebojte. Taky pohovor s psychologem, přípravka náhradních rodičů.... No, jak říkám, je toho dost.“

Simona hltá každé slovo. Najednou má pocit, že s manželem ztratili spoustu času svou nerozhodností, měli to udělat už dávno. Se svými pocity se svěřila Zdeně. Ta ale jen zavrtěla hlavou.
„To určitě ne, k tomuto rozhodnutí je třeba dospět. Všechno chce svůj čas. Není dobré přijmout dítě na základě nějakých emocí. Je to zodpovědné rozhodnutí a věřte mi, čím více o něm přemýšlíte, tím je to lepší. . Jen počkejte, až půjdete do dětského domova, to teprve uvidíte co všechno emoce dokáží spustit!“
Simona se zvědavě zeptala: „Do dětského domova? Toho tady ve městě? Víte, že jsem tam nikdy nebyla?“
Zdena se jen usměje. „Ano, je tam moc fajn ředitel, bude se vám plně věnovat. No, však uvidíte. Ale vezměme to po pořádku.
Fotografie máte?“
Simona zalovila v kabelce a položila před Zdenu dvě fotky.
„To je váš manžel?“ zeptala se Zdena, celkem zbytečně.
Simona kývla. Nemohla si nevšimnout jak dlouze a s jakým zájmem si Zdena fotku jejího manžela prohlíží. Ostatně, byla na to zvyklá.
Ví, že je Tomáš ještě pořád moc pěkný chlap a se svou  sportovní postavou upoutal pozornost nejedné ženy.
Zdena konečně odtrhla oči od fotografie a pohlédla na Simonu.
Postřehla lehké zacukání jejich koutků.
I na Zdenině tváři se zrodil úsměv.
Obě ženy na sebe dívaly s porozuměním. Slov nebylo třeba.
Simona zamířila ke dveřím. „Děkuji a nashledanou.“

„Je tam ještě někdo?“ Zdena a pohlédla na hodinky.
Pracovní doba se chýlila ke konci.
„Je tam jen jedna rómská..ehm...dáma. Ale ta čeká na manžela, mají snad jen něco podepsat.“ poreferuje ochotně Simona od dveří, aniž by tušila, že je poslem špatných zpráv.
Kdyby se ještě jednou otočila, zahlédla by, jak z tváře příjemné úřednice úsměv zmizel, jako by někdo mávnul kouzelným proutkem.
Jolana Gajdoščáková! Proběhlo Zdeně hlavou.
To bude zase den!
„Tak co nám nesete tentokrát, paní Gajdoščáková....“