Podobnost čistě náhodná - kapitola 48.

Marián Hrouda se uvelebil v "růžové komnatě", jak začali přezdívat oné místnosti a otevřel inzertní noviny. Palcem u nohy polochtal zelený kobereček z chemlonu a pohlédl na prázdnou roličku od toaleťáku.
No jasně, dvě ženský doma a papír nikde, u nás ho snad někdo žere, to neni možný... a začetl se do tisíce reklam a pár řádků inzerce s nabídkou práce. Nic moc.
"Tatíííí, dělééj." Hroudička poskakovala před záchodem a kroutila se jako hadice.
"Honééém."
Maroš povzdechl a natáhnul kalhoty. "Člověk nemá klid ani na tom hajzlíku," zabručel.

"Marti, nedáme si kafe?"
"Hm, dáme." Marta byla zabraná do luštění křížovky u kuchyňského stolu.
"A uděláš ho?" Mára se sesul do křesla a znovu rozložil noviny.
"Tys ho chtěl, ty ho udělej"
"Ale Marti, ty děláš to nejlepší kafe, co kdybych ho zkazil..."
"Máro! Už tě mám ale tak akorát! Koukej si najít práci, slyšíš? Ja-kou-ko-li! A mazej do ní nebo se z tebe zblázním."
Marta se zvedla, postavila na kafe a vyndala dva hrníčky s cibulovým vzorem.
"Chceš mlíko?"
"Jo a tři lžičky cukru, prosím."
"Tak to ne, tři lžičky můžeš sladit na návštěvách, doma jen dvě. Tloustneš a cukr je bílá smrt, víš že se to říká."
Marta se už týdny snažila vystrnadit Maroše do práce. Ne, že by nechtěl, ale tak nějak zpohodlněl a představa, že bude ve fabrice dělat na tři směny a ještě se po něm bude vozit nějaký ucho manažerský, se mu nezamlouvala.

"Hele, tady je, že přijmou popeláře." Hrouda se podíval na Martu a ta mu odpověděla zvednutým obočím.
"A ty bys šel? Nestyděl by ses vysypávat popelnice?"
"Mno, snad bych nestál na stupačce, tady píšou, že chtěj' řidiče" Márovi nešlo o popelnice, furt lepší než ve fabrice.
"Zavolám tam, co říkáš?"
Ale to už před něj Marta postavila kafe a usmála se na něj.
"To víš, že jo. Je to práce jako každá jiná."
"Jo a třeba eště něco najdu, víš co lidi vyhazujou za krásný věci?" Mára se zasnil.
"Starej Vokurka z kamionky říkal, že jeho stará našla u konťáku sekačku na trávu."
"A k čemu jim byla, když bydlí v paneláku?" Marta se dala do smíchu.

A bylo to. Místo řidiče kuka vozu bylo volné a Mára mohl hned v pondělí nastoupit. Mráčkem na celém tom štěstí  bylo ranní vstávání, neboť popeláři jezdí opravdu brzy.
Márovi začínala směna v půl čtvrté ráno.
"Holky, až zaberu...no nesměj se Marti, to bude něco jinýho než kapřáci a vánoční stromky, tak až zaberu, obě vás pozvu do restaurace na večeři a ještě na pohár." Mára byl v sedmým nebi.
Má práci!

"Hroudičko, Hroudi! Kde jsi? To furt sedíš na tom zachodě?"
"Tak, dítě, táta bude zase jezdit. Někdy tě svezu..., ale no tak Marti, já nemyslel vzadu. Normálně v kabině."

"Máro, pojď sem, no pojď. Koukej, co tvoje dcerunka dělala na záchodě!"
"Co, co? No teda! Cos to vyrejpala do toho prkýnka?"
"H" jako Hroudička!"
"Abys tam neseděl tak dlouho, to je kvůli tobě! Teď je to moje prkýnko a když tam budu chtít, musíš mě pustit."
Hroudička spustila vodopád slz.
"Kvůli tobě sem si přičůrla kalhotkýýýýýýýýý!"