Podobnost čistě náhodná - kapitola 49.
05.02.2013 17:49
„Tak se připrav,“ nadzvedla Zdena Helenu z kancelářské židle, „Zítra jdeme ke Gajdoščákovým“
„Hm...“ Helena byla štěstím bez sebe. „Minule mi Jolana prodala zlatej řetízek a víš co? Ani stříbrnej nebyl.“
Celým domem se linul odér topinek s česnekem, mokré prádlo a řev dětí se dal přirovnat snad jen k fotbalovému utkání Sparta-Slavia.
Sociální pracovnice tady nebyly poprvé, proto i jejich obutí bylo přizpůsobené místním podmínkám. Člověk nikdy neví do čeho šlape.
Probrodily se starou matrací, hromadou hrnců, trámů, papírů a bůhvíčeho ještě. Okolí domu bylo vskutku půvabné. Výtah opět nejezdil a tak si to obě dámy vyšláply do šestého poschodí pěkně po svých. Alespoň měly možnost shlédnout řadu uměleckých výtvorů namalovaných či vyrytých do špinavých zdí.
„No boha jeho, vy jste tady dvě? Snad se k nebojíte? U nás se vám nemóže nic stať!“
Spráskla ruce Jolana Gajdoščáková hned, jak obě ženy zazvonily u otlučených dveří třípokojáku v panelovém domě.
Jolana zeširoka otevřela dveře a nakopla sousedovic tlustého kocoura, který právě udělal potřebu na roztřepenou rohožku.
„A nechte boty na nohách, šak nejsme žádná honorace.“
Záplava slov neustala ani na minutu. Gajdoščáková mluví a mluví...
Uvnitř bytu je evidentně plno.
„Zavři, ty dylino! Táhne sem zima!“ ozve se mužský hlas.
„Dežóó, dej ten parádní ubrus, co dávame, když přijede Margita ze Slovače, páni sociální prišly na kontrolu.“ houkla přes rameno Jolana na svého manžela.
Obě ženy vešly do malé předsíně plné kabátů , bot a lahví od piva.
Zdena Vostrá neprozřetelně zaloví v kabelce, aby si připravila své nepostradatelné brýle a všechny potřebné doklady.
„Máš papíry?“ obrátila se s otázkou na spisy kolegyně Heleny Vetešníkové.
„To neni třeba, paninko, mně postačí kus novin“ ozvalo se, zároveň s mohutným spláchnutím, z WC.
To už Jolana postřehla jak Zdena prohledává svou kabelku:
„Děckááá! Ištván, Gejza, Sandra, Eržika, Soňa...! Dojdite honem sém. Páníí sociální vám donesla bonbóny.“
Z obývacího pokoje se vyvalil hustý, cigaretový dým a spolu se štiplavým kouřem se vyřítilo asi sedm capartů. Prostorově výrazná Jolana se spokojeně zazubila.
„To nejsou všeci naše, taky vod sousedů si k nám chodí hrát, že jo, Dežóóó.“
Překvapená Zdena, zoufale prohledává kabelku v naději, že najde alespoň nějaké větrové bonbóny. Vždycky nějaké nosí, pro případ, jako je tenhle!
Dětské upatlané ručky se jí netrpělivě třepotají před očima.
Jsou tady! Hašlerky a jako bonus balíček Orbitek! Zdena si hlasitě oddechla a předhodila kořist neodbytné smečce. Děti se vrhly na sladkosti a obě sociální pracovnice konečně mohly vstoupit do obývacího pokoje.
U starého stolu s umakartovou deskou, propálenou od cigaret, sedí rozvalený manžel Jolany. Dezidor Gajdoščák. Před sebou má přeplněný popelník a vedle sebe nakrájenou tučnou tlačenku.
V zapraném tílku, ze kterého mu vylejzá chlupapé břicho a ještě chlupatější ramena a v širokých červených trenkách, vypadá jako King Kong. Jenom tetování na tlustém rameni, připomíná spíš vorvaně, než mořskou pannu.
Vedle něj trůní mladý muž se zarostlou tváří, kterého ani jedna ze sociálních pracovnic nezná.
Drze si nově příchozí změří pohledem. „Dobrej“ zamumlá neochotně mladík a dál si hledí svého.
Na stole stojí rozpitá láhev vodky a tři skleničky.
„No, to snad nemyslíte vážně! Máte tady malé dítě a kouříte!“ rozčílí se Helena Vetešníková.
„A vy, pane Gajdoščák, vy byste měl spíš shánet nějakou brigádu, když nevystačíte s penězi a ne tady takhle přes den popíjet!“
Helena byla ve svém živlu. Zdá se, že na to konečně kápla! Teď už je ze svých spárů nepustí!
Jolana vycítila nebezpečí.
Ve své dlouhé, cípaté sukni a pestré haleně zvýrazňující její, už tak výrazná ňadra, zaujme bojovou pózu. S rukama založenýma tam, kde by měly být boky, hlasitě spustí další lavinu slov.
„A to zas néééé, paninko! Dežo do práce nemůže. Šak sem tady tý (šťouchla prstem do Zdeny) říkala, že ho záda bolí. Už mu i pivo domů nosím, do hospody chudák sotva dojde. Celej život dřel, co von sa nadělal, železa natahal a teď? Kde ho vemou? Je černej a nemocnej. Řekněte sáma, kde si vemou takovýho? A ten rasismus tady, no hrůza.“ Jolaně stačilo jedno nadechnutí.
„Chudák cikán, aby se dneska bál vystrčit nos z baráku. Ještě, že syna nám včera pustil pán prezident domů na tu amnééstii. Je to uznalej člověk, to sa hnedle pozná, takovejch by mělo bejt víc ve vládě a na úřadech.“
Jolana si prohrábla rozčepýřenou kštici a zabodla krátký, tlustý prst do tmavého, zarostlého, mladíka s cigaretou v koutku úst.
„Tohle je náš Ferko! On si chudák jen vypůjčil auto od starosty a hned ho zavřeli!“
Taetrálně zalomí rukama.
„Takovááá nespravedlnost! Ještě, že ta amnééstie byla! Co já bych si jinak počala?“
Zdena jen odmítavě zavrtí hlavou. Vlastně ani nic jiného nečekala. Je to pořád dokola. Gajdoščáková má odpověď na všechno a její výmluvy a herecké výstupy jsou do nebe volající. Nesmlouvavě se na ženu v cípaté sukni podívá a tvrdě konstatuje:
„Paní Gajdoščáková, váš syn to auto odcizil, o tom s vámi nehodlám diskutovat. Proto byl ve vazbě.“
Sociální pracovnice Zdena Vostrá znala případ nejmladšího syna manželů Gajdoščákových velice dobře.
Snažila se, aby jim do pěstounské péče z tohoto důvodu nebylo svěřeno další vnouče.
U Okresního soudu uvedla, že se jedná o rodinu problémovou, ale soudce to viděl jinak.
Nezbývalo nic, než provádět důkladné kontroly. Jenže jak, když nikdo neotvírá dveře? Dneska je tomu jinak jen proto, že Gajdoščákovi potřebují požehnání sociálky na další dávky pěstounské péče.
Zdenin nesouhlas Jolanu doslova rozlítil. Spráskla ruce nad hlavou a její mohutný hlas bylo slyšet až před dům.
„Pání sociální, co to povídááte? Boh je můj svědek! Fero na ten pohovor do práce pospíchal, starosta klíčky zapomněl v autě před Večerkou, no a tak Ferko si ho pučil. Přece neni zloděj, vrátit ho chtěl, ale policajti nevěřili! Sou to rasisti, ty bílý hlavy. Hned, že krade a zabásli ho. Jenom proto, že je cigán.“
„Ještě, že ten pan prezident je tak uznalej člověk. Fero by vopravdu seděl nevinně! Chuděra moja, to můj nejhodnější chlapec. Přísahám vám na svý děti!“
Jolana předvedla dokonalý herecký výkon.
Bila se oběma rukama do hrudi a vykřikovala „Boh moj je mi svědkem, že sem děcka dobře vychovala!“
Přísahala na svaté, svoje děti i mrtvou matku. „Tak Dežo, řekni přece taky něco!!!“
Dežo si nacpal do pusy poslední kolečko tlačenky a zapil ho hltem piva. Když dožvýkal, bouchl pěstí do stolu až skleničky poskočily a hlasitě vykřikl: „Máš recht! Na černý si každý dovolí!! Jenom se na něco koukněte“ a otevřel ledničku:
„Co to tady prodáváte za jogurty, vy rasisti?! Co to má znamenat, že ten jogurt obsahuje cukr, borůvky a Roma?!“
To už nevydržela Helena Vetešníková a snažila se odvést pozornost zpět.
„No vida, tak konečně poznávám i dalšího vašeho syna. Ten starší už je druhým rokem ve výkonu trestu za hrubé násilí, že?“ pokračuje Helena.
„Co to povídáte, panínko. Jaký hrubý násilí ? Jen dal na hubu, tomu gadžovi, když mu sebral jeho železo, co měl nachystané u autobusový zastávky.“ Jolana brání nejstaršího syna jako lvice.
Helena se, ale také nedá odbýt. Na rodinu Gajdoščáků má už dlouho pifku. Nenechá je proklouznout, ani kdyby čert na koze jezdil!
„Nebudeme si hrát na slepou bábu, paní Gajdoščáková, já dobře vím, že se jednalo o napadení nožem. Proto se na vašeho druhého syna také nevztahuje amnestie.“
Dotčená Jolana se rozkročila a nadechla se z plných plic, jako by chtěla sfouknout sto svíček na narozeninovém dortu.
„A ták to se zase pletete! Náš Laco měl chudák hlad. Vite? Chtěl si ukrojit chleba a ten gadžo, co ho vokrad, mu normálně omylem naběhl na nůž...Sedumkrát! No, ale věří někdo černýmu? No nevěří ...... Tak to vidíte!“
Tentokrát se musela nadechnout Helena vetešníková. Barva ve tváři se začala nápadně podobat odstínu jejích ohnivých vlasů. Cítila, jak to v ní všechno vře! Tohle nevydrží! Za to ji fakt neplatí.
Na pomoc jí spěchá rozvážnější Zdena.
„Paní Gajdoščáková, můžete nám ukázat, kde děti spí, kde se učí a kde mají hračky? Taky bych se ráda podívala jestli mají dost oblečení.“
Jolana neprotestuje. Odsune své rozložité pozadí ode dveří dětského pokoje a uraženě prohodí: „do skříně chcéte? To jako, že sme černý?.... No prosím, poslůžte si,.... tady moje,.... tady děcek, no snád se vám to nezdá málo, to přemáchnu a můžou zas lítat. A zbytek majů v kúpelně. Enom pračka zas nééjde!“
Zdena prohlíží obsah skříní a zdá se že vše je v pořádku. Děti mají dostatek oblečení, obuvi i hraček. Oblečení je čisté a každé dítě má svou postel.
V bytě se sice kouří i popijí, ale jinak je s podivem všude celkem čisto. Miminko spokojeně leží v postýlce přikryté dekou, která ještě nedávno patřila do vybavení novorozeneckého oddělení.
V kuchyni voní čerstvě uvařené holubky. Gajdoščákovi se o vnoučata starají. Starší děti sice občas do školy nedorazí, ale prarodiče je vždy řádně omluví. "Bolelo je břicho, měli migrénu nebo prostě jenom rodinné důvody." Naposledy to bylo vyzvednutí strýce na Pankráci.
Zdena měla také důvodné podezření, že v bytě bydlí i Gajdoščákových dcera Aranka, biologická matka dětí, na které prarodiče čerpají dávky pěstounské péče.
Sociálce se to už léta nedaří prokázat. V koupelně sice visí řada spodního prádla, samé malé velikosti, přestože Gajdoščákovi mají pouze vnuky. Kdo by čekal rozpaky, hluboce by se v Jolaně Gajdoščákové mýlil.
Když Helena pohlédla na kraječková tanga, bylo jí hned jasné, že by do nich jediná ženská obyvatelka bytu svou rozložitou zadnici nenasoukala ani za pomoci heveru.
Ale i na to má pohotová Jolana okamžitou odpověď.
„Ejj, boha jeho, to si sousedovic Eržika dala vyprat do našej pračky, viď Dežo!!“
A Dežo souhlasně přikyvuje.
Helena i Zdena vše pečlivě zkontrolovaly. Zdálo se že, nic podstatného neobjevily. Na popíjení a prohulený byt Gajdoščákovy nedostanou.
Když se s nimi Jolana mezi dveřmi loučí, ukápla jí i slza. Pak snad aby nepromarnila ani jedinou příležitost, jak si trochu přivydělat, zeptala se děvčat ze sociálky
„Eržika teď byla v Německu a přivezla krásný nádobí, nechcete kupit? Vám lacino dám......“
„Hm...“ Helena byla štěstím bez sebe. „Minule mi Jolana prodala zlatej řetízek a víš co? Ani stříbrnej nebyl.“
Celým domem se linul odér topinek s česnekem, mokré prádlo a řev dětí se dal přirovnat snad jen k fotbalovému utkání Sparta-Slavia.
Sociální pracovnice tady nebyly poprvé, proto i jejich obutí bylo přizpůsobené místním podmínkám. Člověk nikdy neví do čeho šlape.
Probrodily se starou matrací, hromadou hrnců, trámů, papírů a bůhvíčeho ještě. Okolí domu bylo vskutku půvabné. Výtah opět nejezdil a tak si to obě dámy vyšláply do šestého poschodí pěkně po svých. Alespoň měly možnost shlédnout řadu uměleckých výtvorů namalovaných či vyrytých do špinavých zdí.
„No boha jeho, vy jste tady dvě? Snad se k nebojíte? U nás se vám nemóže nic stať!“
Spráskla ruce Jolana Gajdoščáková hned, jak obě ženy zazvonily u otlučených dveří třípokojáku v panelovém domě.
Jolana zeširoka otevřela dveře a nakopla sousedovic tlustého kocoura, který právě udělal potřebu na roztřepenou rohožku.
„A nechte boty na nohách, šak nejsme žádná honorace.“
Záplava slov neustala ani na minutu. Gajdoščáková mluví a mluví...
Uvnitř bytu je evidentně plno.
„Zavři, ty dylino! Táhne sem zima!“ ozve se mužský hlas.
„Dežóó, dej ten parádní ubrus, co dávame, když přijede Margita ze Slovače, páni sociální prišly na kontrolu.“ houkla přes rameno Jolana na svého manžela.
Obě ženy vešly do malé předsíně plné kabátů , bot a lahví od piva.
Zdena Vostrá neprozřetelně zaloví v kabelce, aby si připravila své nepostradatelné brýle a všechny potřebné doklady.
„Máš papíry?“ obrátila se s otázkou na spisy kolegyně Heleny Vetešníkové.
„To neni třeba, paninko, mně postačí kus novin“ ozvalo se, zároveň s mohutným spláchnutím, z WC.
To už Jolana postřehla jak Zdena prohledává svou kabelku:
„Děckááá! Ištván, Gejza, Sandra, Eržika, Soňa...! Dojdite honem sém. Páníí sociální vám donesla bonbóny.“
Z obývacího pokoje se vyvalil hustý, cigaretový dým a spolu se štiplavým kouřem se vyřítilo asi sedm capartů. Prostorově výrazná Jolana se spokojeně zazubila.
„To nejsou všeci naše, taky vod sousedů si k nám chodí hrát, že jo, Dežóóó.“
Překvapená Zdena, zoufale prohledává kabelku v naději, že najde alespoň nějaké větrové bonbóny. Vždycky nějaké nosí, pro případ, jako je tenhle!
Dětské upatlané ručky se jí netrpělivě třepotají před očima.
Jsou tady! Hašlerky a jako bonus balíček Orbitek! Zdena si hlasitě oddechla a předhodila kořist neodbytné smečce. Děti se vrhly na sladkosti a obě sociální pracovnice konečně mohly vstoupit do obývacího pokoje.
U starého stolu s umakartovou deskou, propálenou od cigaret, sedí rozvalený manžel Jolany. Dezidor Gajdoščák. Před sebou má přeplněný popelník a vedle sebe nakrájenou tučnou tlačenku.
V zapraném tílku, ze kterého mu vylejzá chlupapé břicho a ještě chlupatější ramena a v širokých červených trenkách, vypadá jako King Kong. Jenom tetování na tlustém rameni, připomíná spíš vorvaně, než mořskou pannu.
Vedle něj trůní mladý muž se zarostlou tváří, kterého ani jedna ze sociálních pracovnic nezná.
Drze si nově příchozí změří pohledem. „Dobrej“ zamumlá neochotně mladík a dál si hledí svého.
Na stole stojí rozpitá láhev vodky a tři skleničky.
„No, to snad nemyslíte vážně! Máte tady malé dítě a kouříte!“ rozčílí se Helena Vetešníková.
„A vy, pane Gajdoščák, vy byste měl spíš shánet nějakou brigádu, když nevystačíte s penězi a ne tady takhle přes den popíjet!“
Helena byla ve svém živlu. Zdá se, že na to konečně kápla! Teď už je ze svých spárů nepustí!
Jolana vycítila nebezpečí.
Ve své dlouhé, cípaté sukni a pestré haleně zvýrazňující její, už tak výrazná ňadra, zaujme bojovou pózu. S rukama založenýma tam, kde by měly být boky, hlasitě spustí další lavinu slov.
„A to zas néééé, paninko! Dežo do práce nemůže. Šak sem tady tý (šťouchla prstem do Zdeny) říkala, že ho záda bolí. Už mu i pivo domů nosím, do hospody chudák sotva dojde. Celej život dřel, co von sa nadělal, železa natahal a teď? Kde ho vemou? Je černej a nemocnej. Řekněte sáma, kde si vemou takovýho? A ten rasismus tady, no hrůza.“ Jolaně stačilo jedno nadechnutí.
„Chudák cikán, aby se dneska bál vystrčit nos z baráku. Ještě, že syna nám včera pustil pán prezident domů na tu amnééstii. Je to uznalej člověk, to sa hnedle pozná, takovejch by mělo bejt víc ve vládě a na úřadech.“
Jolana si prohrábla rozčepýřenou kštici a zabodla krátký, tlustý prst do tmavého, zarostlého, mladíka s cigaretou v koutku úst.
„Tohle je náš Ferko! On si chudák jen vypůjčil auto od starosty a hned ho zavřeli!“
Taetrálně zalomí rukama.
„Takovááá nespravedlnost! Ještě, že ta amnééstie byla! Co já bych si jinak počala?“
Zdena jen odmítavě zavrtí hlavou. Vlastně ani nic jiného nečekala. Je to pořád dokola. Gajdoščáková má odpověď na všechno a její výmluvy a herecké výstupy jsou do nebe volající. Nesmlouvavě se na ženu v cípaté sukni podívá a tvrdě konstatuje:
„Paní Gajdoščáková, váš syn to auto odcizil, o tom s vámi nehodlám diskutovat. Proto byl ve vazbě.“
Sociální pracovnice Zdena Vostrá znala případ nejmladšího syna manželů Gajdoščákových velice dobře.
Snažila se, aby jim do pěstounské péče z tohoto důvodu nebylo svěřeno další vnouče.
U Okresního soudu uvedla, že se jedná o rodinu problémovou, ale soudce to viděl jinak.
Nezbývalo nic, než provádět důkladné kontroly. Jenže jak, když nikdo neotvírá dveře? Dneska je tomu jinak jen proto, že Gajdoščákovi potřebují požehnání sociálky na další dávky pěstounské péče.
Zdenin nesouhlas Jolanu doslova rozlítil. Spráskla ruce nad hlavou a její mohutný hlas bylo slyšet až před dům.
„Pání sociální, co to povídááte? Boh je můj svědek! Fero na ten pohovor do práce pospíchal, starosta klíčky zapomněl v autě před Večerkou, no a tak Ferko si ho pučil. Přece neni zloděj, vrátit ho chtěl, ale policajti nevěřili! Sou to rasisti, ty bílý hlavy. Hned, že krade a zabásli ho. Jenom proto, že je cigán.“
„Ještě, že ten pan prezident je tak uznalej člověk. Fero by vopravdu seděl nevinně! Chuděra moja, to můj nejhodnější chlapec. Přísahám vám na svý děti!“
Jolana předvedla dokonalý herecký výkon.
Bila se oběma rukama do hrudi a vykřikovala „Boh moj je mi svědkem, že sem děcka dobře vychovala!“
Přísahala na svaté, svoje děti i mrtvou matku. „Tak Dežo, řekni přece taky něco!!!“
Dežo si nacpal do pusy poslední kolečko tlačenky a zapil ho hltem piva. Když dožvýkal, bouchl pěstí do stolu až skleničky poskočily a hlasitě vykřikl: „Máš recht! Na černý si každý dovolí!! Jenom se na něco koukněte“ a otevřel ledničku:
„Co to tady prodáváte za jogurty, vy rasisti?! Co to má znamenat, že ten jogurt obsahuje cukr, borůvky a Roma?!“
To už nevydržela Helena Vetešníková a snažila se odvést pozornost zpět.
„No vida, tak konečně poznávám i dalšího vašeho syna. Ten starší už je druhým rokem ve výkonu trestu za hrubé násilí, že?“ pokračuje Helena.
„Co to povídáte, panínko. Jaký hrubý násilí ? Jen dal na hubu, tomu gadžovi, když mu sebral jeho železo, co měl nachystané u autobusový zastávky.“ Jolana brání nejstaršího syna jako lvice.
Helena se, ale také nedá odbýt. Na rodinu Gajdoščáků má už dlouho pifku. Nenechá je proklouznout, ani kdyby čert na koze jezdil!
„Nebudeme si hrát na slepou bábu, paní Gajdoščáková, já dobře vím, že se jednalo o napadení nožem. Proto se na vašeho druhého syna také nevztahuje amnestie.“
Dotčená Jolana se rozkročila a nadechla se z plných plic, jako by chtěla sfouknout sto svíček na narozeninovém dortu.
„A ták to se zase pletete! Náš Laco měl chudák hlad. Vite? Chtěl si ukrojit chleba a ten gadžo, co ho vokrad, mu normálně omylem naběhl na nůž...Sedumkrát! No, ale věří někdo černýmu? No nevěří ...... Tak to vidíte!“
Tentokrát se musela nadechnout Helena vetešníková. Barva ve tváři se začala nápadně podobat odstínu jejích ohnivých vlasů. Cítila, jak to v ní všechno vře! Tohle nevydrží! Za to ji fakt neplatí.
Na pomoc jí spěchá rozvážnější Zdena.
„Paní Gajdoščáková, můžete nám ukázat, kde děti spí, kde se učí a kde mají hračky? Taky bych se ráda podívala jestli mají dost oblečení.“
Jolana neprotestuje. Odsune své rozložité pozadí ode dveří dětského pokoje a uraženě prohodí: „do skříně chcéte? To jako, že sme černý?.... No prosím, poslůžte si,.... tady moje,.... tady děcek, no snád se vám to nezdá málo, to přemáchnu a můžou zas lítat. A zbytek majů v kúpelně. Enom pračka zas nééjde!“
Zdena prohlíží obsah skříní a zdá se že vše je v pořádku. Děti mají dostatek oblečení, obuvi i hraček. Oblečení je čisté a každé dítě má svou postel.
V bytě se sice kouří i popijí, ale jinak je s podivem všude celkem čisto. Miminko spokojeně leží v postýlce přikryté dekou, která ještě nedávno patřila do vybavení novorozeneckého oddělení.
V kuchyni voní čerstvě uvařené holubky. Gajdoščákovi se o vnoučata starají. Starší děti sice občas do školy nedorazí, ale prarodiče je vždy řádně omluví. "Bolelo je břicho, měli migrénu nebo prostě jenom rodinné důvody." Naposledy to bylo vyzvednutí strýce na Pankráci.
Zdena měla také důvodné podezření, že v bytě bydlí i Gajdoščákových dcera Aranka, biologická matka dětí, na které prarodiče čerpají dávky pěstounské péče.
Sociálce se to už léta nedaří prokázat. V koupelně sice visí řada spodního prádla, samé malé velikosti, přestože Gajdoščákovi mají pouze vnuky. Kdo by čekal rozpaky, hluboce by se v Jolaně Gajdoščákové mýlil.
Když Helena pohlédla na kraječková tanga, bylo jí hned jasné, že by do nich jediná ženská obyvatelka bytu svou rozložitou zadnici nenasoukala ani za pomoci heveru.
Ale i na to má pohotová Jolana okamžitou odpověď.
„Ejj, boha jeho, to si sousedovic Eržika dala vyprat do našej pračky, viď Dežo!!“
A Dežo souhlasně přikyvuje.
Helena i Zdena vše pečlivě zkontrolovaly. Zdálo se že, nic podstatného neobjevily. Na popíjení a prohulený byt Gajdoščákovy nedostanou.
Když se s nimi Jolana mezi dveřmi loučí, ukápla jí i slza. Pak snad aby nepromarnila ani jedinou příležitost, jak si trochu přivydělat, zeptala se děvčat ze sociálky
„Eržika teď byla v Německu a přivezla krásný nádobí, nechcete kupit? Vám lacino dám......“
—————