Podobnost čistě náhodná - kapitola 50.

Saša Slimáčková vydupala do schodů úplně bílá vzteky.
„Tak, řediteli,“ vlítla do kanceláře bez zaklepání, „tu Kuldu asi zabiju!“
Vlasta Zajíček, ředitel DD a v současnosti hlavně hlavní stavbyvedoucí na chalupě v Zaječicích, sklapnul katalog se zdícím materiálem a vzdychl.
„Copak se stalo tentokrát?“
„Zajíčku, vy mluvíte, jako kdybych si snad chodila stěžovat furt!“ Saša, kuchařka a šéfová zásobování se naoko urazila. Pracovala v děcáku deset let a s Vlastou vycházela výborně. Vlastně s každým se dokázala dohodnout, jen s Kuldou ne.
Michala Kuličková, zvaná Kulda, byla totiž mrcha.
Mrcha, drbna a neměla ráda děti. Náplní její práce bylo pomáhat v kuchyni a uklízet.
Děti si uklízely samy, ale přece jen bylo zapotřebí umýt tu a tam okna, pořádně vyleštit chodby a zalít kytky.
Michala Kuličková nedělala nic z toho. Byla líná a byla úhlavním nepřítelem Saši Slimáčkové.

„Sašo, co mám tedy dělat? Mám jí propustit? Co se stalo?“ Vlasta byl nepřátelstvím dvou jeho zaměstnankyň už unavený a otrávený.
„Tak hele, mě nevadí, že je Kulda šmudla. Přežiju i že nosí mohérovej svetr, když mi pomáhá s knedlíkama. Ale aby sežrala vosum koláčů pro třetí pokoj, to je fakt moc. A není to poprvý, víte to dobře!“
Saša se třásla ve spravedlivém vzteku.
„Jo a minule, jak jsem jí místo řízku vobalila tu žínku, protože vždycky se ztratí ten největší,  tak teda nevím, ale zmizel  stejně. Asi to nosí domu nebo co. “
„Vlasto, dyť, známe se léta. Víte, že pro děcka udělám první poslední.“
„Dobrá, naposledy s ní promluvím.“ přislíbil Vlasta a Saša se zvedla k odchodu.
„Budou buchtičky se šodo, to si dáte...“

Vlasta neměl Kuličkovou taky v lásce, ale to asi nikdo.
„Pepo...“ zavolal z okna na údržbáře „neviděl jste paní Kuličkovou?“
Pepa nejdřív zapátral, kdo a odkud ho volá a zašklebil se do okna: „Kulda šla do skladu s prádlem, potom sem jí viděl tady na dvoře a ...asi šla domu, ne?“
„Jak domů? Vždyť má být v kuchyni se Sašou!“ Vlasta měl pocit, že si zaměstnance připouští moc k tělu. Kuchařka mu vynadá, uklízečka si dělá úplně co chce, na Pepu je spoleh, ale zas toho moc nevyřídí a zbytek personálu je taky na výstavu. Bude si muset trochu dupnout, však už mu to Zdena Vostrá říkala mnohokrát.

Zavřel okno a vytočil na mobilu číslo Michaly Kuličkové:
„Prosím?“
„Michalo, jak to, že jste odešla? Nikomu jste nic neřekla a odešla jste z pracoviště. Navíc jsou na vás jen stížnosti...“
Vlasta Zajíček nerad řešil tyhle konflikty, ale někdy se tomu prostě vyhnout nešlo.
„Já, já...mně bylo špatně, pane řediteli.“
„Tak víte co? Až se vám udělá dobře, přijde za mnou ihned do kanceláře!“ Zajíček položil telefon.

„Už se našla?“ vyzvídal Pepa s plnou pusou buchtiček
„Nenašla a doufám, že nenajde.“ mrazivě odvětila Saša a přilila naběračku šoda Pepovi do talíře.
„A vy se netlačte, je toho dost, bando,“ pohrozila vařečkou tlačenici u vydávacího okýnka, kam se nahrnuli první hladovci.
„Stando, zkroť si tu divou zvěř!“ Kuchařka napěchovala hluboké talíře a služba začala rozdávat oběd.
Standa Vočko, vychovatel nejstarších dětí, převážně kluků, měl buchtičky taky rád a vlastně měl rád všechno, co kdy Saša uvařila. Byla v jeho očích ta nejbáječnější ženská na světě. Tedy hned po mamince Vočkové.
Ta se o Stáníka starala i teď, když mu bylo už přes čtyřicet.
Saša Standovi nandala nálož šoda se zabodnutou lžící.
„Dej si a hlavně neřikej, že maminka dělá přesně takový, to bych tě musela bacit!“

To už došel do jídelny i Vlasta.
„A, šéf jde. Tak jak? Už je Kulda na světě?“ Pepa zvědavě zpomalil tempo ve vyškrabávání talíře.
„Tak, kde je, ta nádhera?" Saša podala Zajíčkovi oběd, ale nepustila ho, držela talíř a čekala na odpověď.
„Sašo“ řekl přísně Vlasta „pusťte laskavě mé jídlo a přestaňte se mně všichni vyptávat.“
„No, prosím. Už se neptám. Klidně to tu uklidím sama, když myslíte.“ Saša se dotčeně obrátila na Standu:
„A ty sem potom nažeň ty tvý dárečky, někdo musí vytřít a připravit brambory na zítra. Já to loupat sama nebudu, že?“ hodila okem po řediteli, ale ten dělal, že neslyší.
„Říkám, že brambory ne-lou-pu!“ Saša vyšla do jídelny a stoupla si před Zajíčka.
„Mám bezva nápad. Rozdám porce a každej si oloupe co sní. Kolik asi sníte brambor, řediteli?“
„No Slimáčková, seš dobrá!“ Standa Vočko se obdivně po Saše otočil. „To maminku nikdy nenapadlo a že do mě se jich vejde.“
Vlasta Zajíček přešel poznámku o bramborách mlčky a poznamenal:
„Zítra v devět u mě porada a přijďte všichni. Zítra slouží i Hilda? Ano? Tak i ona.“
Vrazil talíř Saše do ruky a odešel.

Ráno v devět bylo v kanceláři těsno.
Pepa z údržby, za vychovatele Standa Vočko a Hildegarda Vocásková, milá starší paní, Saša Slimáčková a nechyběla ani Míša Kuličková. Zbytek personálu měl volno nebo nebyl ve službě.
„Tak vážení,“ začal Vlasta Zajíček a všichni ztichli.
„Začínám tuto poradu a nejdřív bych chtěl vyřešit problém, tady se slečnou Kuld...Kuličkovou.“
Všichni se po Kuldě podívali, ale ta pokračovala v okusování svých nehtů, jakoby nic.
„Michalo,“ pokračoval ředitel, „všichni si na vás ztěžují, že neděláte svou práci, chodíte si domů, kdy chcete a v kuchyni se prý ztrácí potraviny i hotové jídlo, co mi k tomu řeknete?“
Michala Kluličková nic. Hlavu nezvedla. Mohérový svetr, který vyšel z mody před patnácti lety, měl na rukávu díru a dolní okraj taky už pouštěl chlupy. Celá Kulda vypadala docela nevábně, ale jen otevřela pusu, člověk jí přestal litovat.
„A kdo si na mě jako ztěžoval? No, kdo? Ani se ptát nemusim, že jo?“ Kulda hned přešla do útoku.
„Dřu se tu vod rána do večera, haranti mi šlapou po mokrý podlaze, furt se honěj' a řvou, kdo to má vydržet?“
Michala Kuličková byla najednou celá zmuchlaná nenávistí.
„Žerou si tu, parchanti, jako lordové a binec po sobě nechávaj' jako čuňata. A já to mám uklízet, jo?“

„Tak a dost!“ Vlasta Zajíček, hlasem ředitele, poprvé ve své kariéře, řekl:
„Tak to se budeme muset rozloučit, paní Kuličková. Zítra si přijďte pro výpověď!“
Kulda koukala, jako když nadloube volovi. Ušklíbla se:
„No jak chcete, tadle (ukázala na Sašu) vosamocená chudinka si na mě vyskakovat nebude, to ne. Já pudu sama a to hned.“
Na to se zvedla a s nosem až u stropu odkráčela Michala Kuličková z kanceláře.

Ihned zavládla lepší nálada.
„Moc se neradujte a koukněte se po nějaké pomocné síle do kuchyně a na úklid.“ vyzval všechny Vlasta.
„Aby se zase nestalo, že sem přijde někdo cizí a nebude se líbit, že jo Sašo,“ ironicky poznamenal.

„Ale mě se líbíš Sašenko,“ zamumlal Standa na schodech z kanclu.
Saša ho laškovně plácla utěrkou:
„To bych to s tebou chytla, mamánku,“ smála se.

Hilda nevěděla o ničem z toho, co se stalo, ale mezi mladé se nepletla a dětiček se nic netýkalo.
Měla na starosti malé obyvatele prvního bytu, jak se říkalo oddělení v děcáku, buňkám, kde děti bydlely. Byla teta, máma, babička, prostě všechno, pro ty svoje broučky. Vyprávěla pohádky, pletla ponožky a poslouchala stýskání.
Po mámě, která nikdy nepřišla.
Po tátovi, který sliboval, že zavolá.
Po rodině, která někde byla.
Protože na každého prý někde někdo čeká....