Poklady ze Sběrného dvora epizoda II. - EXPEDICE TEHOV

Čas Velkého pěstounského vandru se blížil. Moje vysedávání u počítače Ozáka znechutilo a odešel na pingpongový trénink do hospody. Ani jsem si nevšimla, kdy odešel, zato jsem si všimla, když "přivlál". "To ti, kamaráde, nedaruju" pomyslela jsem si a ze zabalených věcí vytáhla Ozákův připravený kostým. O plánu, o kterém jsme věděly jen my s Vlaďkou, neměl Ozák sebemenší tušení. Na Tehově bude mimo mnoha jiných akcí i "módní přehlídka". Vybrala jsem pro nic netušícího manžela krásnou krajkovou košilku, růžový čepec a Ančovičky svítící křidélka.

Bylo okolo jedenácté večerní, když veselý a povolný Ozák, oděn v bílém negližé, pózoval mému fotoaparátu s grácií modelky... Když jsem opět usedla k počítači, byla půlnoc. „Holky, který je to vlastně Tehov, u Říčan nebo u Kladrub?“ ze sluchátek se ozval šum „Voni jsou dva Tehovy? Panebože, kam vlastně jedeme?“ V  tu chvíli, dva dny před odjezdem jsme zjistili, že nevíme kam jedeme .....a já, KDY vlastně jedeme.

„Honzo, asi vypadám jako idiot, ale nejen, že nevím, který Tehov je ten správný, ale ani, kdy jsem napsala do přihlášky, že přijedeme!“ Připadala jsem si jako blázen. Honza Peluňka, náš odborářský Boss si ale dovedl vybrat materiál. Bylo mi ho líto...

Přes všechny peripetie, kdy, kam, kudy, jsme i my dorazili do toho správného Tehova, po střechu naloženi dětmi, jídlem, krabicemi s rekvizitami, které byly třeba na námi vymyšlený program.

Vlaďka a já jsme hodlaly naše mazlíčky zahltit soutěžemi, zábavou, písničkami na míru a záplavou bonbonů a sladkostí. Těch jsme všichni vezli několik kilo.

Sotva jsme děti vyprostily z auta (některé byly obložené krabicemi, či seděly na potravinách), upustily jsme je na zem a od té doby jsme je viděli prakticky u jídla, či když se některá špinavá ručka dožadovala jídla a dobrot.

Tehov, víska nevelká, nemá obchod ani hospodu a tak vytahování pokrmů z vozu zabralo další půl hodinky. Potom nás pan domácí, Peluňkovic Honza, provedl bývalým zájezdním hostincem s mnoha pokoji, velkým dvorem a ukázal nám, kde složíme svá těla. Pokojík jsme měli pěkný, vešli jsme se akorát.

Byl čas na kávu a my zamířili k venkovnímu posezení, kde již seděla Vlaďka s manželem, Hanka s manželem, Rous bez manžela, zato s Heduš a pár dalších lidí, které jsme neznali. „Ahooooj, já jsem Jarda,“ ozvalo se za mnou a já otočila hlavu. Jarda řečený též Pes nebo Ozák, jak je komu libo, měl na hlavě dlouhou, červenočernou paruku a v ní lesklou sponku. Zatočila se mi hlava, mám dělat, že ke mně nepatří? To už Ozák líbal Markétku Peluňkovou a potřásal rukou chlapům.

Markétka, která sedí na vozíku, se usmívala a až později jsem pochopila, že se usmívá stále a optimismus by mohla rozdávat nám všem.

Děti byly v nedohlednu, kafe na stole, spacáky připravené, jen do nich vklouznout. Jsem vandrák celou svou duší, jsem tulák po hvězdách i trampská lady, ale tohle byl začátek mého úplně prvního Velkého pěstounského vandru v životě.

Ronja