První náštěva babičky

Je to zvláštní, pokud mají bio rodiče své dítě v kojeneckém ústavu nebo v dětském domově, jsou klidní. Své děti mnohdy nenavštíví celé měsíce. Stačí jim, že je tam mají uložené jak sáňky v létě. Když se však pro jejich potomky najde náhradní rodina, začnou šílet. Okamžitě se jim mobilizují rodičovské pudy a mají nepřekonatelnou potřebu navázat ztracený kontakt.
Představa, že by byli nahraditelní, je pro ně hnacím motorem. Jejich aktivita většinou nevydrží dlouho. Jednak, při svém způsobu života a chronické nezaměstnanosti, nemají dostatek prostředků na dopravu, a pak děti nijak nekorespondují s jejich volnočasovými aktivitami. Po pár týdnech či měsících, nejdříve opadne zájem o návštěvy a pak jakýkoli kontakt odezní docela. Není to tak samozřejmě ve všech rodinách, ale ve většině případů je to standardní průběh.
V poslední době se ale hodně poukazuje na to, že dítě má právo na svou rodinu, ať už je jakákoli a pěstouni budou mít za povinnost kontakt podporovat.
Řekněme, že s rodiči potíže nebudou, přijedou po dohodě, jednou za čas. Budou se chovat slušně, na dítě nebudou tlačit.
Posedí v cukrárně a za pár hodin odjedou. S tím by nejspíš nikdo problém neměl. Ono to tak ale většinou bohužel není.

U nás se babička přijatých dětí zjevila jednoho červencového nedělního rána, jak ničivá vlna Tsunami. Bez zavolání či předchozí domluvy, vyskočila ze svého auta a hlasitě začala nic netušící děti, vyvolávat pod okny. Slyšeli jí nejen děti, ale i všichni sousedé, kteří rádi opustili rozkoukané studio kamarád s Dádou Patrasovou a žížalou Jůlií. Jinak liduprázdná ulice se začala plnit jak Václavské náměstí při demonstraci. Každý měl najednou potřebu nahlédnout do poštovní schránky, zda mu nedorazilo nějaké psaní. Co na tom, že je neděle. Soused z horní ulice musel zkontrolovat, jestli den před tím nezapoměl zamknout auto, jeho manželka vyrazila pro rohlíky. Sousedi zprava vyběhli ven dokonce z hrablem na sníh, neodkladně ho museli oba odnést do garáže. Pak ještě někdo zametal chodník a několik psů potřebovalo bezodkladně vyvenčit. To divadlo si nenechal ujít vůbec nikdo. Na vesnici je kultury nedostatek a tady se nabízelo přímo akční drama. Děti u nás byly jen pár týdnů a s jejich babičkou jsme dosud tu čest neměli. Vyběhli jsme s manželem ven mezi posledními. Museli jsme nejdříve uklidnit vykulené děti. Cestou k brance jsem si chystala řeč, jak to té paní vytmavím. Nedostala jsem ale naprosto žádnou příležitost. Babička dětí se do mě pustila s takovou vervou, že jsem marně čekala na její nadechnutí, abych mohla alespoň něco poznamenat. Prakticky bez šance. Křičela na nás, že jsme její dceři ukradli děti, že jsme pro ně cizí, máme je okamžitě odvézt zpět do dětského domova. Ona si o nás všechno zjistila, ví že je manžel bez práce. Máme asi dvanáct dětí ( tady dost ulítla, zřejmě započítala i našeho vnuka a 5 psů). Chce vidět, kde děti spí, jestli mají vlastní postele a lžíce, jestli je v tom našem děsném zapadákově alespoň škola. Byla jak lavina která se nedá ani přibrzdit, natož zastavit. Postupně jsme se dozvídali takové pikantnosti ze svého soukromí, o kterých jsme neměli ani zdání. Veškerý odpor byl marný. To už před domem stáli i sousedi, kteří v prvním dějství postávali pouze za poodhrnutou záclonkou. Už nikdo nic nepředstíral. Ona nás ta babča vážně prolustrovala. Obcházela sousedstvo, zvonila v každém stavení a všude dostávala uspokojivé odpovědi. Věděla úplně všechno, dokonce i víc, než my. Tady musím podotknou, že se nejednalo o žádnou ohnutou stařenku s šátkem na hlavě, ale o dobře vypadající ženu okolo padesátky.
Když to sousedy přestalo bavit, paní ubrala na intenzitě, dostala jsem se konečně ke slovu. Velice rychle jsem pochopila, že jakákoli snaha o smír je marná. V jejich očích jsme byli zloději dětí, nemělo cenu jí cokoli vyvracet. Z mé strany nastoupila tedy ironie. Zdělila jsem jí, že nás odhalila, ačkoli jsme to tajili před celým světem dost dlouho. Dětí máme tolik, protože je každé ráno před rozedněním všechny odvážíme na pole, kde musí až do slunce západu vybírat z orné půdy kameny. Spí samozřejmě na seníku se slepicemi a k jídlu mají jen to, co si sami seženou. To jsem si ale naběhla. Pustila se do mě s ještě větší vervou. Prý si z ní nemám dělat legraci. Není na to zvědavá.
Děti snad ani vidět nechtěla. Nakonec jsme odešli a nechali jí tam stát. Další její návštěvy už tak bouřlivé nebyly, ale společnou řeč jsme nenašli nikdy. Přijela, vykřičela se a na půl roku zmizela.

Teď se proslýchá, že povinností pěstounů bude tyto návštěvy bio rodinky nejen ustát, ale i aktivně podporovat.

Mám takovou vizi:
No nakonec proč né? Mám ten nedělní oběd vařit pro 10 jedlíků a nebo pro 20? To už takový rozdíl není. Jednu rodinku máme na druhém konci naší republiky. Pravda, je to trochu z ruky, ale když manžel pro ně vyrazí už v sobotu, tak na nedělní svíčkovou určitě dorazí včas i se svým psem. To ta druhá rodina bydlí jen padesát kiláků od nás. Zas jich je celkem 9. S dopravou si tedy starosti dělat nemusíme, auto mají vlastní. Jen ke stolu je musíme naskládat na etapy. Po dobrém společném obědě a voňavě kávě u čtyř bábovek nezapomenu do předem připravených kastrůlků narovnat ještě několik porcí pro příbuzné, co se už nevešli do auta. Taky přece nemůžou být škodní. I oni patří neodmyslitelně k nám. Jsme velká šťastná rodina. A o to přece jde!