Podobnost čistě náhodná epizoda 35

Senochrupy se probudily do posledního dne v roce.
Alexandra Slimáčková zachmuřeně pohlédla na červenomodrý stejnokroj roztleskávaček a povzdechla si: „Tak to bude vostuda jak hrom!“ Ani celotýdenní pečlivý nácvik v tělocvičně místní školy nesladil výskoky, mávání a otočky senochrupských roztleskávaček tak, aby nepůsobily jako stádo rozdováděných paviánů.
Venuše Umáčená vyčuhovala z řady nejméně o celé dvě hlavy a trčela nad ostatními jak Eifelovka s modrou mašlí. Amálka, se zhmožděnou rukou zafixovanou na pásce okolo krku, kterou by jí mohl závidět i její sádrový trpaslík, v  nařasené sukénce, vypadala jak Červená Karkulka po čtyřiceti letech a Božka z koloniálu? Škoda mluvit, té, do roztleskávačského stejnokroje, museli hned na Boží hod všívat široké klíny. Její velikost švadlenky rozhodně neodhadly.
Přesto všechny dámy, přistupovaly ke svěřenému úkolu zodpovědně a s celým svým umem. Saša, ač tušila, že ostuda bude nedozírná, neměla to srdce složit funkci trenérky roztleskávaček a ujmout se raději stánku s popkornem.
„Vendy, nevyskakuj tak vysoko! Nejsi gazela. Málčo, proč se otáčíš doleva, když se všichni ostatní točí doprava? A nemáchej tou gypsovou rukou kolem sebe, nebo ty okolo zatlučeš do země! A ty Božka dodržuj odstup, vždyť vidíš,, že se Vendy kymácí jako topol ve větru! Holky, já nevím, ale vždyť jste přece cvičily na spartakiádě! Musíte si to ještě pamatovat. Levá, ano říkám levá ruka - modrá třepetalka, pravá ruka, to je ta, kterou píšete - červená třepetalka. Výskok! Otočka a dřep! A pěkně do rytmu. Levá ruka, pravá ruka, výskok, otočka dřep!
Panebože, ty to vidíš!“

Rychlé kafe, posledních pár vanilkových rohlíčků a honem se nasoukat do čerstvě vyprané modré šušťákovky. Tonda nemohl nervozitou ani dospat. Červeného kulicha mu mezi dveřmi nasadila Amálka sama, přidala polibek na zbytek čela a se slovy: „Zlom vaz“ vyšoupla Antonína z vyhřátého domu. Z kuchyňského okna párkrát mávla a pak už jen sledovala, jak její milovaný v dlouhém zimáku, šlape na staré skládačce, polní cestou k senochrupskému hřišti.
Sama, v nařasené červené sukénce, s obří modrou mašlí v drdolu, zamířila do školní tělocvičny k poslední sehrávce. Času bylo dost. Fotbalový zápas začínal až za dvě hodiny.

Jarda Kašpar přislíbil, že se ujme funkce jednoho z pořadatelů.
Svému slovu dostál a tak spolu se svým nerozlučným přítelem, Tomášem Hofmanem na senochrupském hřišti pomáhali stavět stánky s občerstvením a upravovali hrací plochu i plácek pro roztleskávačky. „Na ty kočky jsem zvědavej“ prohodí Jarda, který na lampu pouličního osvětlení přidělává velký reproduktor. „Fakt je, že roztleskávačky jsem naposledy zažil před pětadvaceti lety na střední.“
„No, právě! Aby to nebyly ty samé.“ odpoví Tom se smíchem. Oba kamarádi se přemístili na druhou stranu hřiště, kde Standa Halíř roztopil dva obří grily na dřevěné uhlí, plné párků a voňavých klobás.
„Hele, nejsi náhodou brankář?“ rejpne si Jarda  do  Standy, tak jak je jeho zvykem. „To si vždycky, když bude před bránou klid, odběhneš do kšeftu otočit buřty?“
Standa Halíř si změřil neznámého rejpala od hlavy až k patě a lakonicky odpoví.
„Nic ti do toho není, ale těm králíkářům to naklepem i kdybych si tu otevřel nový supermárket.“

Na nedalekém parkovišti zastaví malý autobus. S rachotem se z jeho útrob vyvalí skupinka dětí, která se ve vteřině rozprchla po celém hřišti.
„Nikdo neopustí hřiště! Za hodinu se sejdeme u stánku s popkornem!“ křičí velitel smečky z mikrobusu. Nikdo ho už ale nevnímá.
O kousek dál naráží parta hospodských štamgastů první sud piva. Servírka Bláža v hnědém kožíšku a pletené ušance vybaluje přenosný prodejní stánek. Po chvíli si už netrpěliví fanoušci i fotbalisti hřejí prsty o pohárky voňavého svařáčku. Hlouček červenomodře oděných žen právě vstoupil do areálu hřiště.
Tomáš zakoupil dvě horké kávy a přesunul se ke svému kamarádovi. „Tak už dorazily ty roztleskávačky a máme se na co těšit.“ špitne Jardovi do ucha. Nevyprsknout smíchy ho stojí veké úsilí.

Tonda usrkává už třetí svářo. Tréma mu nedopřává chvíli klidu. Do začátku zápasu zbývá už jen pár minut. 
„Nemáte dvě pětky?“ křikne na Tomáše malý nazrzlý kluk, který ho zatahal za rukáv.
„Na co potřebuješ dvacet korun?“ zeptá se udiveně Tomáš.
„Tak si je nech, blbečku!“ vykřikne kluk a bez dalšího slova zmizí v davu.
„Viděl jsi to?“ Tom je ze slovníku kluka úplně v šoku. „Tak, viděl jsi ho?“ Obrací se na svého parťáka. Ten však neviděl nic.
Na  hřiště s jekotem pronikly dvě skupiny fotbalových hráčů a s nimi se vykulil obtloustlý chlápek v černobílém pruhovaném svetru a zmijovce. Zřejmě rozhodčí.
"Fííí, fííí!" Zvuk píšťalky rozpoutal nemilosrdné fotbalové klání.

Antonín, Štefan, Pepan i ostatní ze senohrupského týmu bojují ze všech sil. Jde o všechno. Ty králíkové ze Zaječic, co jim lezou odnepaměti za babama a vychloubají se v hospodě, že mají větší náměstí. Ty králičí žabaři musí odtáhnout s potupou! Červené kulichy s velkými bambulemi si proráží cestu k míči stůj co stůj! Standa Halíř se mohutně rozkročí v bráně, jako by ji chtěl celou obejmout. Ze zablácené mičudy nespustí zrak ani na malou chvíli. Když se k míči probojuje některý ze zaječických hráčů, poskakuje Standa v bráně jak smyslů zbavený. Kdyby mohl, ucpal by jí vlastním tělem. Trochu to vypadá na tanec svatého Víta, ale ne, je to brankář jak se patří!

Ani zelenožlutí protihráči z nedalekých Zaječic, nehodlají odtáhnout s očima pro pláč. Senochrupští balíkové jim už dlouho lezou na nervy. Pořád jim budou předhazovat, že narozdíl od nich mají školu a vlastní koloniál. Teď dokonce i kadeřnictví pro manželky. Je na čase těm troubům strhnout hřebínek! Pocuchat jim peří.
Nikdo se nechtěl smířit s porážkou.

Z reproduktorů, umístěných na pouličním osvětlení, začne proudit hlasitá podmanivá hudba. Michal David a jeho Poupata upoutají pozornost všech přítomných. Už s prvními tóny na připravený plácek přihupsají dva hloučky roztleskávaček.
Senochrupy i Zaječice už zažily mnohé. Velký vítr, rozvodněný potok, zloděje i vandaly, sem tam se i  nějaká rvačka strhne, dokonce i na výměnu manželek došlo. Prostě událsti, o kterých se mluví a přestane, když dojde na jinou zajímavost.
Tohle bylo ale opravdu něco: roby mladší i starší, většinou figury od čísla XXL výš. Dámy vpluly na rozbahněný trávník v pozici "labutí jezero" a vydupávajíc drny, předvedly otočky s výskoky, levá, pravá, modročervené třepetalky se míhaly na rychlou hudbu a vlnění boků.
Byl to úspěch. Kdyby v této chvíli Senochrupy prohrály, nikdo by si na to nevzpomněl, všechny upoutaly roztleskávačky!
Podívaná to byla neuvěřitelná a zážitek slovy nepopsatelný. 
Jarda Kašpar těžce polkne doušek piva a s otevřenou pusou nevěřícně zírá na provizorní přírodní pódium. Tomáš Hofman se dusí v přívalu smíchu. Při pohledu na překvapeného kamaráda jen utrousí: „Říkal jsem ti, že se máme na co těšit!“

„Pánové promiňte, ale neviděli jste tu takového nazrzlého rošťáka?“ Z kulturního rozjímání oba kamarády vytrhne muž ve středních letech. Jarda jen pokrčí rameny. Tomáš se už už chystá opovědět, když v tom se z hloučku roztleskávaček odloupne jedna z žen a zamíří rovnou k nim.
„Dobrý den Vlasto! Jestli hledáte malého Tomáše, tak u popkornu otravuje nějakou rodinku. Viděla jsem jak mu dávají peníze.“

„Góóól..“ další slova Alexandry Slimáčkové, rozleskávačky na pravém křídle, zaniknou v mohutném řevu. Míč je v bráně Senochrup a střelcem je, k údivu všech,  Antonín Vyhnil. Vlastňák!! To Tonda nepřežije. Teď, aby se odstěhoval...

Roztleskávačky, které hájí barvy Zaječic, vyskočily z laviček a vrhly se k lajně. Zelenými chlupatými koulemi mávaly tak, že se zvedal vítr. Také hudba začala hrát jiná. Pro tuto slavnostní chvíli si Zaječické vybraly jejich oblíbeného Pepíka Melena s písní „Ne, pětku, ne!“ Choreografii si dělaly samy a na slova : "ne, pětku ne, já jsem v tom nevinně" se zmítaly jako na rockovém koncertě, vrtěly hlavou (jako, že ne) a podupávaly až se jim natřásalo všechno, co jindy zůstává skryto.
Zelenožluté roztleskávačky vyskakují vysoko do vzduchu na vzdory svým ortézám a umělým kloubům.
Standa Halíř koulí očima, Štefan se chytá za hlavu a Pepan tluče pěstmi do bláta. Tonda se usmívá jako měsíček na nebi. Třetí svařáček si vybral svou daň.
Ředitel Zajíček spolu s Jardou a Tomem kroutí nevěřícně hlavou. Tohle ještě nikdy nikdo neviděl a ani už neuvidí. „Nejspíš půjde o nějakou silvestrovskou komedii.“ usoudí nakonec Tomáš.
Vlasta Zajíček, který už Tondu Vyhnila zažil na vlastní kůži, jeho názor nesdílí. Je mu naprosto jasné, že tady se o žádnou estrádu nejedná. Vesnická rivalita dosáhla svého nejmocnějšího vrcholu.

Malého zrzavého rošťáka si Vlasta ulovil u stánku s klobásou s hrstí vyžebraných kováků, které svírá v dlani.
„A máš po srandě, kamaráde, nehneš se ode mě na krok.“ Prohlásil rázně, sotva vyprostil kluka z hloučku fotbalových fanoušků.
„Ty jsi tedy pěkný číslo!“ prohodí směrem k zrzkovi Tomáš. Kluk si ho pohrdavě změří pohledem a tak aby to říďa neviděl, kopne Toma do nohy. Ten to přejde mlčky. Kluk z děcáku! Co jiného by taky mohl čekat! Z ponurých myšlenek ho vytrhne neodolatelná vůně klobásy s hořčicí, kterou mu Jarda strčil pod nos.


Další gól už míří do správné branky. Senochrupy vyrovnaly 1:1. Roztleskávačky s modrými mašlemi rozhazují červenomodrými třepetalkami. Levá ruka, pravá ruka, otočka dřep! Z reproduktorů se opět linou poupata od Michala Davida. Božce ze supermarketu musí kolegyně trochu pomoci. Při dřepu se zasekla v pozici na bobku a bez pomoci nevstane. Venuše Umáčená z řady vyčnívá jako stožár na klubovou vlajku....
První poločas je u konce.

„To jsou teda Vánoce,“ zabručel Marián Hrouda s pusou plnou lineckého cukroví a odvalil se od stolu.
„Teda Máro, z tebe bude do Novýho roku úplná koule.“ Marta se kriticky zadívala na manželovo rostoucí bachor a povzdychla si : „Vypadáš jak těsně před slehnutím, alou s Hroudičkou na procházku!“ zavelela a už držela v ruce dcerky zimní bundu.

Marián s Hroudičkou courali po městě, prohlíželi výlohy, kde slibovali slevy 150%. Mezi všemi výhodnými nabídkami visel i plakát s oznámením o silvestrovském fotbalovém turnaji. Vesnice Zaječice a Senochrupy svedou životní mač právě dnes.
Hrouda pohlédl na hodinky. „Hroudičko, když sebou pohneme, stihnem ještě druhou půlku.“  vzal holčičku na ramena a pádili k autobusovému nádraží.
Do Senochrup to bylo kousíček a stará Karosa je vyhodila rovnou u hřiště. Celou vesnicí se rozléhala hudba jak o pouti a klobásky bylo cítit snad až do Zaječic.
Pohled na hřiště byl pohled pro Bohy.
Sotva Márián s Hroudičkou došli k prvnímu stánku, už na ně mával Vlasta Zajíček.
„Tak co, přišli jste se podívat?“ usmívá se na Máru.
„No, žena nás vyhnala na procházku, tak sme tu, no...“ Hrouda zkameněl. Právě zahlédl Tondu Vyhnila, jak mu v blátě uvízla kopačka. Rozhodčí ve zmijovce pískl pauzu.
„Tondo, dělej!“
Zatímco se Tonda snažil oškrábat bahno z kopačky, na lajnu zamířily zaječické favoritky. "Néé, pětku, nééé já jsem v tom nevinněěě!" Tolik celulitidy pohromadě ještě Hrouda neviděl. Zajíček byl také konsternován. Znovu a znovu nemohl uvěřit, že to, co právě vidí není sen, ale holá skutečnost.

Z amplionu se ozvalo chrchlání a hudba ztichla.
„Přátelé, příznivci sportu, sousedé a sousedky! Právě se zjistilo, že došlo pívo. Vzhledem k těmto tragickým okolnostem se oba fotbalové kluby dohodly na remíze a roztleskávačky obou týmů, své velmi originální a vydařené vystoupení, předvedou v místním hostinci.“

„ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK a VŠICHNI JSTE ZVÁNI!
opakuji hlášení....ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK !!!!“