Zázraky XXIX. Přejít Jordán

Ráno, raníčko: " Ty čuně, ty čuně tlustý, ty dobytku...." z verandy se ozývaly hesla silného kalibru. " Co je? Co se děje ? " Dožadovala jsem se vysvětlení, když jsem se rozespale domotala ke dveřím. " Co by se dělo, nic " houknul Ozák " Jsem tlustej jako prase, no " a vyčítavě na mě koukal, jako bych já mohla za jeho proporce. " Dyť vypadám jako pavouk, břicho a z něj ručičky a nožičky " Představa pavouka mě rozveselila, přestože po ránu humorem neoplývám. " Hele, sepíšu ti dietu a budeš se pořádně hejbat, to shodíš, neboj " ujistila jsem svého " křižáka " a pádila do postele.

Po ranních útrapách s holkama jsem sedla k počítači, abych zjistila, že zhubnout břicho je dost problém. Přesto jsem si vypsala základní pokyny, vyškrtala to nepodstatné a vyšlo mi NEŽRAT a CVIČIT. Asi budu žít s pupkáčem...

Hned první problém nastal s jídlem. Ozák papá rád. Bílý jogurt = smrt. Celoznné pečivo = smrt. Syrová zelenina = nemám na to zuby. Taky nemůžu chtít, aby se děti ládovaly nechutně zdravou výživou. No, chtít to můžu, ale kdo se má na ty jejich ksichtíky dívat. " Perun, tobě se něco stalo s pusou ? Ne ? To se jenom tak pěkně tváříš, jo ? " Tomáš: " Panebože, co to je ? ( mrkvová polévka ) " Mauglí : " No, to já teda jíst nebudu a smrdí to ! " očuchává zdravou stravu.

Ať je to jak chce, Ozáka jsem si sice s těhotného nebrala, ale přijmu jej, jako všechny ostatní. Co s ním mám taky dělat, ne?

Holky chtěly vědět, jestli ředkvičky opravdu rostou na zemi, tak jsme je zasadili, ale abychom pěstovali všechno, co dámy neviděly růst, na to je naše zahrada opravdu malá. A tak jsme radši koupili bazén. Už jsem se opájela představami, jak na naší malé " riviéře " popíjím drinky, dětičky se cákají a do ucha mi sladce zpívá nějaký krasavec o lásce.

Probrala jsem se, nasadila svetr, gumáky a šla připravit s Ozákem plácek na náš gumák. Dílo století, Pat a Mat v akci. Panebože, na nás musel bejt pohled. Kam jsme se hnuli, tam se přesunul i roj dětí, které musely být u toho. Taky začalo pršet. Z Ozáka taky lilo ( dobrý začátek hubnoucí kůry ) a okolí bazénu nevypadalo jako z reklamy na " bazénový ráj ". Všude bláto, drny ( a to jsme prosím nic nezakopávali ), taky písek, který se musel přemístit o tři metry dál. Konečně.

A prší a prší. Náš Kulihrášek, jak jsem začala Ozákovi něžně přezdívat se rozhodl, že se má rád takový jaký je a v noci vyplenil ledničku. Vzal to z gruntu, otevřel i kompot a domácí marmeládu, kterou jsem měla pro nějakého nepřítele, jak to bylo staré. Ochutnal od všeho. Nakousnul okurku, sýr, užral točeňák, otisky prstů byly v Nutele a asi k tomu popíjel kečup, protože ho půlka chybí. Ráno jsem ho viděla rozradostněného, s drobečky sušenek ve fousech: " Kašlu na to, budu radši dělat holkám v bazénu velrybu, budeme opejkat, viď ? "

Opíkali jsme v dešti ( prší skoro pořád ) a mně nějak docházejí síly. Holky neposlechnou ani po padesátý a docenila jsem známé přísloví: stokrát nic, umořilo osla. Ano, už to chápu. Ančovička se bojí opečené klobásy, Rozina nenapočítá do pěti, pokud každý den netrénuje a Peruna je frajerka s inteligencí varné konve. Dusím se ve vlastní šťávě, jen mě zakonzervovat.

Vzpomněla jsem si na báji, kterou mi kdysi, jako malej kluk, vyprávěl náš syn. Bylo to o tom, že až přiletí bílí ptáci, tak bude na zemi pro všechny ráj. Taky chci ráj. Jenom pro mě ať přiletí jeden bílej pták. Chci sobecky chvilku klidu, "držadlo" k obědu ( stehno od kuřete ), televizní zprávy v izolaci, kafe v hrnku a ne vylité na stole, chci svou snídani a ne okousané chlebíky....

Zase prší. Z rádia se ozvala stará písnička Přejdi Jordán a mě tak napadlo, že i já musím přejít řeku všech nadějí, abych mohla jít dál.