O pěstounech a dětech

Není vždy potřeba, aby se rodina nebo jednotlivec stal pěstounem z důvodů tak vznešených, že to člověka povznáší půl metru nad ostatní. Pěstouni nejsou světci, mají své neřesti. Jejich povahy nejsou mnohdy sněhobílé. Naším domem poletují děti, vlastní, pěstounské a jejich kamarádi ze sousedství. Někdy si říkám, že kamarádi našich dětí přece bydlí jinde, mají své rodiče, tak proč sakra vyžírají pouze mou lednici a válí se před televizí, když bych se tam chtěla válet já. Asi proto jsem pěstounkou. Někdy stačí, když máte rádi děti, nebo vám vlastní odrostly. Taky je vám líto vyhodit zachovalé oblečky a hromadu hraček? Ti, co přijdou po nás to budou mít těžší než my. Zakládají rodiny později a jejich děti budou dospělé až oni půjdou do důchodu. Kdo by si na stará kolena pořizoval dítě, že? Naše doba je jiná. Děti, které jsme si pořídili brzo, dnes vylétly do světa a my ve středním věku "nemáme do čeho píchnout". A lásky a síly máme ještě na rozdávání. Proto jsme pěstouni. Výsledky naší práce jsou sice velmi nejisté, ale stojí to za to. Věřte mi.